Ztráta

Noc. Noc plná bolesti a strasti. Jen můra, je mi v této temnotě, podpořené jedinou uhasínající svíčkou a nedokouřenou cigaretou, společnicí. V den, ve kterém jsem o tebe přišla, se mi zhroutil svět. Vím je to jako z puberťáckých dojáků, ale ten den pro mě opravdu skončilo veškeré bytí. Cítím se tak sama, tak opuštěná. Jako kdyby někdo žil můj život, za mne. Pořád se snažím sebe samu přesvědčit, že se dá žít dál. I bez tebe. Můj mozek to chápe, ale srdce si nedá říct. Proč? Proč jen mám srdce silnější než rozum? Proč se jen nemůžu zbavit bolesti z tvé smrti ani po tolika měsících? Po celých třech letech. Už se ani nesnažím vycházet s lidmi. Vlastně už jen ležím v posteli, a koukám na tvou kytaru. Už na tu svou nedokážu ani hrát. Teď se jen snažím najít sílu, abych si vzala život. Tedy jestli se tomu, co dělám, dá říkat žití. Beru si strunu, která patří na tvou kytaru, a snažím se přeříznout si zápěstí. Vidíš, povedlo se.
Rudá stuha linoucí se po mém mrtvolně bílém zápěstí je fascinující. Pomalu přestávám vnímat vše okolo sebe. Už brzy. Brzy se setkáme.
Když jsem začala pomalu otevírat oči, skláněl se nade mnou šedooký černovlasý anděl. Konečně tě zas vidím Jaroušku, říkala jsem si. Jak jsem se mýlila. Byl to jen Martin, ten namyšlený, promiskuitní debil. Když už mě někdo nenechal jít za tebou, na věčnost, proč to musel být zrovna on? Proč zrovna tvůj, nepovedený, namyšlený a nadržený bratr? Ano jste oba z jedné rodiny, jedné krve. Oba jste tělem i duší šílení, ale jinak jste jako den a noc. Ty věrný, emocionální, dokonalý kytarista… a o něm jsem toho řekla již dost. Jak to, že se dokázal dostat do mého bytu? A najít mě zde?