Shadows play, to je dobrý.

Musíme bojovat. Jen jaksi asi taky zrovna nevím jak a s čím :-).

Rád jsem tě zase navštívil, nezklamalo.

Hele, to je mám v metru. Sem naplavenina, ale myslím si, že už sem tady ready. Tož, když přijede návštěva, ani se nedívám, frajer, na směrovky, nasedáme na levé koleji a jedeme až do háje. To se mi stalo už 3x. No prostě "drsnej křapík":-).

Také se mi na mysl vkládají volby:-). Zajímavý počin.

PrimaDen: Ještě Bestiář do toho... přilíváš olej do ohně :). Ale děkuji za komentář, jsem ráda, že se líbila.

Dost dobrý. To mi připomíná atmošku mládí :-).

Severak: Přemýšlím o tom beztrestném otevírání srdcí, jestli nejde jen o iluzi. Už jen proto, že Psanci mohou být chápáni různě - pro mě to není terapeutická skupina se zárukou diskrétnosti, ale literární server a především veřejný prostor viditelný nejen v našem autorském kruhu. Prostě tenký led, na který všichni dobrovolně vstupujeme.
Za ten písňový text moc děkuji.

Kdyby se to jmenovalo jinak, tak to fakt 66 lidí nepřečte, tak asi tak...

Yana: vanovaso: taron: casa.de.locos: Vzal jsem si Vaše komenty k srdci, tak jsem říkanku poopravil. Snad to bude už lepší :-).

Zamila:
Co je pravda
lež
upřímnost
a láska?
V literatuře nic než fikce
to snad jasné je jak facka.

Víš, je to pořád ten stejný rozpor – realita versus literatura, city versus rozum. Převtělili jste své city v literární dílo. V tom okamžiku jste je posunuli ze soukromé sféry do veřejné a dali všanc. Nastavili jste jim zrcadlo, které však těžko bude věrné, naopak může být i úplně křivé a každopádně jiné, než se vám líbí. To je riziko zveřejnění.
Kdo má právo vykládat své dílo? Jen autor sám? A má pravomoc určovat, jakým směrem má jeho dílo inspirovat?
Nikoli. Jakmile se dílo zveřejní, žije dál vlastním životem. Je jako dítě vypuštěné do světa. A vypouštět do světa bezbranné nemluvně je vždycky riskantní...

Píšeš, že by ti svědomí nedovolilo psát o někom, koho neznáš. Jenže literatura je snad vždycky o lidech, píšeme nejen o sobě, ale i o těch druhých – někdy o těch nejbližších, někdy o úplně vymyšlených, někdy nás inspiruje příběh vzdáleného známého nebo jen zaslechnutá historka. Pak se to v díle přetaví a občas je výsledkem příběh úplně jiný.
Můžeme psát otevřeněji nebo zastřeněji. Myslím, že právě ty jsi psala i velmi otevřeně a nelichotivě o svých bývalých... kteří si to tady samozřejmě nepřečtou :). Já se snažila být spíš abstraktní a diskrétní, a to jak v obou těch básních, tak v komentářích, i když šlo jen o inspiraci.
No a teď je s diskrétností konec :), tak můžu upřímně napsat, že mě mrzí, co jsem nechtěně způsobila. Smazání básně jsi už předevčírem odmítla, tak nezbývá než doufat, že to celé vyšumí, bouře se uklidní a hladina bude zase klidná.
A zbudou jen ty vaše krásné básně... které z mého čtenářského pohledu opravdu stály za to.
Promiň.

PrimaDen: Ahoj, už jsem to tady někde psal - není to druhá sloka, ale druhá, samostatná báseň. Jak byla myšlena, to už jsem, tuším, taky vysvětlil kdesi v komentářích :-) Děkuju za zastavení a za Tvůj čas :-)

mě se líbí..vidím v tom Bestiář ve verších....

hezky se čte, ale zcela nerozumím té druhé sloce..viz Orionka:)
K zamyšlení: budu se snažit nebýt přemoudřelá:))

Severak: také o tom nažhavení přemýšlím...ale možná to má být jen myšlenkové "nažhavení" něco jako telepatie.

Co na to autor? :-)

s medem je to těžký, vosám tyhle sladký věci chutnaj.

Zamila: Já ani sama nevím. Každopádně je smutná.

Zelený med ... Na ten se nezapomíná :-) Pěkná báseň :-) S ironií nebo bez :-)

tahle báseň mě pořád těší

Je zajímavá věc pustit si video z Nových dvorů. Srovnat tu atmosféru a myšlenku psanců jako místa, kde můžem otevírat svá srdce celkem beztrestně, s tímhle podivným příběhem.

Budu-li citovat jednu píseň:

* * *

Houpeme lodí
to proto se moře vzdouvá
Nebe je čisté
ta bouře
ta je v nás

To zášť je silnější
než po smíření touha
Tam kde byl most
stavíme každý svou hráz