Lenča: ehm.. :D

Někdy jsou nejcennější střípky také ty, co se obtížně hledají ve změti použitého skla. Azrael našel ty své na okraji věčnosti, zahalené do červánků a polibků, na okraji věčnosti ukryté v několika minutách.
Možná kdyby ona věčnost trvala ještě o chvilku déle, tak bychom si jí tolik nevážili.. :-)

Líbí se mi poslední dvojverší.
Je vážně ztracený? :-)

žena - ženě - krásné...

děkuji všem :)

takový dospělý to je, ulítlý, moudrý a krásný :-)

krásný

Pěkná :-) Těch pár slov úplně stačí... k předjarnímu nadechnutí :-)

výborný!

Hmm ... skvěle popsané. Fakt dobrý :-)

PS: Měl bys tu sbírku vydat.

No.... úžasné.
Je z tebe skvělý autor. Za takové básně díky!

úžasná atmosféra, hloubka a vůbec...

Pěkné, minimalistické (vzhledem k názvu je ta miniaturnost použita velice trefně :))

Jo, myslím, že to máš dobře popsaný a napsaný...
no a já třebas, poslední dobou jsem hooodně ukecaná a pořád něco cítím, tak co jsem? :-)

pěkné :-)

No, nás češtinář učil, že u těchhle akuzativů se volí ony N-alternativy jen, když jim předchází předložka. Ale kdyby si toho nevšimla Amelie, možná bych si toho nevšiml ani já. Co je to tři písmena v textu, že jo. I u toho zruší jsem měl problém, ale není to chyba. Hezky se tam pracuje s tichem a hlukem, což je pro prostředí starých baráků docela adekvátní. Já vyrůstal v paneláku. Výtah byl rovněž nasycen veškerými efemérními odéry, ale pot ten bylo možno si setřít prstem ze stěny. Dokonce věřím, že se ten výtah tím neustálým ježděním nahoru a dolů skutečně potil námahou jako nějaká k věčným mukám očistce odsouzená duše. My měli na chodbách v paneláku světlo žluté. Bylo tak odporně a nesnesitelně žluté, že se na chodbách vytvářela mlha hustá jak mlíko. A když vypli proud, tak tam svítilo to ještě žlutější požární světlo s červeným proužkem. A navíc tam byla žlutá omítka a takové tygrovatě žlutočerné dlaždice... no hnus! V noci bylo slyšet jak v trubkách teče voda z horních pater do těch spodních, jak u sousedů vrže postel, jak o dvě patra výš hraje někdo na housle, v noci chodily po zdi stíny, jak jelo nějaké auto na parkoviště. Takový panelák je vlastně něco jako na břehu uvízlá ponorka. Ale tahle básnička nezbytně vůbec nemusí být o nějakém domě. Má ambice fungovat i jako něco symboličtějšího. Třeba hlava! Hlava je přece taky dům! Dům plný vzpomínek. Dům kde se ryje nehty do zdi, když má člověk absťák, když je frustrovaný, nebo jinak latentně trpí jaksi dovnitř. Může to být sám život.. dala by se aplikovat na ledacos. Stvořils univerzální básničku. Která nicméně dovede oslovit více smyslů naráz. To by mělo myslím hrát v poezii přední úlohu. Není na škodu je-li něco nesrozumitelného, protože po přežvýkání celku se vjemy spojí v celek nový. Já jsem v tom nažvýkal poměrně dost abstrakce, ve spojení se zažitým z toho mám patrně ten správný pocit, byť, ty jako autor a kuchař téhle věci můžeš sotva tušit, jaký, protože když něco čtu nemáš jistotu že to budu číst tak, jak ty si plánuješ, leda bys byl velmi rafinovaným a předvídavým autorem.

Jo a líbí se mi konec. Ta narážka na přesýpací hodiny. Těžko si představit mouku, nebo hypermanganová zrníčka, když se sype časová jednotka. Vždycky to bude písek.

Devils_PIMP: pokusím se zapracovat :-)

Amelie M.: díky

Lenča: Ono to teď venku vypadá jako v únoru... zbytky sněhu, a tak... A ten "jarní úklid duše" u mě probíhá skoro pořád, průběžně, celý rok... ale občas to zintenzívní (např. teď 1. ledna, to byl mazec... :-O )

držím palce :-))