K tomuto dílu jsem napsal komentář tak dlouhý, že jsem ho publikoval jako samostatné dílo nazvané „Komentář k úvaze o schopnostech rozlišovat“ a sem dávám jen zestručněnou verzi.
Myslím, že ten druhý odstavec celkem dobře parafrázuje můj citát z Wesmírného omylu: „Každý vidí svět jinak, a přitom se všichni dívají na jedno a to samé.“
Čím víc novějších verzí a různých odvozenin něčeho vznikne, tím spíše může nějaké předchozí dílo být čím dál víc zapomínanější. To je problematické z hlediska historie, protože takto lze salámovou metodou upravovat naší představu o dějinách.
„v paměti mu nakonec skončí představa o mistrovském prospěcháři“ – V tom odstavci to podle mě celkem skřípe na základě toho, že něco jako komplementární pojetí tam vyznívá podřadně, kdežto jednostranné pojetí osobnosti jako nadřazené, přestože skutečnost obvykle bývá komplementární (ne jednostranná) a teoreticky by tedy blíže skutečnosti molo být komplementární pojetí, i když pochopitelně spíše v podobě propracovaného románu než v podobě představy běžného čtenáře o dvou jednostranných protichůdných románech o téže osobnosti.
Co se týče „vidění fotografie jablka“, tak člověk může říct „Viděl jsem jablko.“ a chápat to jako zkratku pro „Viděl jsem fotografii jablka.“, pokud nepovažuje za nezbytné zdůraznit, že to bylo skrze fotografii. Na druhou stranu i výrok „Viděl jsem fotografii jablka.“ je velmi nepřesný vzhledem k tomu, že naše vidění je zprostředkované mj. skrze fotony, nevidíme přímo.
Nesouhlasím moc s kritikou názoru, že začínající spisovatel by se měl snažit o originalitu. Sám/ sama jsi psal(a), že začínající spisovatelé mají tendenci přehnaně kopírovat. Takže z tohoto hlediska cesta směrem k originalitě vede přes dynamickou rovnováhu literární stereotypnosti a experimentálnosti, což by měl být ideál.
Také nesouhlasím s tím, že by představy vzniklé v hlavě vnímatele neměly žádnou náležitost k představám autora díla, natož že by bylo problematické, když si autor činí určitý nárok na dílo, které vytvořil. Na vnímatelově představě o díle se totiž podílí jak vnímatel, tak autor zprostředkovaně skrze dílo, přičemž přesnějším vyjádřením je, že „autor díla“ bývá spíše hlavním spoluautorem díla a dalšími spoluautory jsou všichni, kteří ho ovlivnili tak, že bez jejich zapříčinění by dílo bylo něčím jiné (klidně i nějakou nuancí).
Myslím, že ten druhý odstavec celkem dobře parafrázuje můj citát z Wesmírného omylu: „Každý vidí svět jinak, a přitom se všichni dívají na jedno a to samé.“
Čím víc novějších verzí a různých odvozenin něčeho vznikne, tím spíše může nějaké předchozí dílo být čím dál víc zapomínanější. To je problematické z hlediska historie, protože takto lze salámovou metodou upravovat naší představu o dějinách.
„v paměti mu nakonec skončí představa o mistrovském prospěcháři“ – V tom odstavci to podle mě celkem skřípe na základě toho, že něco jako komplementární pojetí tam vyznívá podřadně, kdežto jednostranné pojetí osobnosti jako nadřazené, přestože skutečnost obvykle bývá komplementární (ne jednostranná) a teoreticky by tedy blíže skutečnosti molo být komplementární pojetí, i když pochopitelně spíše v podobě propracovaného románu než v podobě představy běžného čtenáře o dvou jednostranných protichůdných románech o téže osobnosti.
Co se týče „vidění fotografie jablka“, tak člověk může říct „Viděl jsem jablko.“ a chápat to jako zkratku pro „Viděl jsem fotografii jablka.“, pokud nepovažuje za nezbytné zdůraznit, že to bylo skrze fotografii. Na druhou stranu i výrok „Viděl jsem fotografii jablka.“ je velmi nepřesný vzhledem k tomu, že naše vidění je zprostředkované mj. skrze fotony, nevidíme přímo.
Nesouhlasím moc s kritikou názoru, že začínající spisovatel by se měl snažit o originalitu. Sám/ sama jsi psal(a), že začínající spisovatelé mají tendenci přehnaně kopírovat. Takže z tohoto hlediska cesta směrem k originalitě vede přes dynamickou rovnováhu literární stereotypnosti a experimentálnosti, což by měl být ideál.
Také nesouhlasím s tím, že by představy vzniklé v hlavě vnímatele neměly žádnou náležitost k představám autora díla, natož že by bylo problematické, když si autor činí určitý nárok na dílo, které vytvořil. Na vnímatelově představě o díle se totiž podílí jak vnímatel, tak autor zprostředkovaně skrze dílo, přičemž přesnějším vyjádřením je, že „autor díla“ bývá spíše hlavním spoluautorem díla a dalšími spoluautory jsou všichni, kteří ho ovlivnili tak, že bez jejich zapříčinění by dílo bylo něčím jiné (klidně i nějakou nuancí).
Když už rty zas vidět jsou
je třeba je líbat
Kdo zaváhá ten smůlu má
něhu zhatí
Covidová sezóna.
je třeba je líbat
Kdo zaváhá ten smůlu má
něhu zhatí
Covidová sezóna.
basak.venda: Jsem rád/a, že budí takové reakce. Haiku jako forma má výhodu, že díky omezenému prostoru bývá poměrně dost jednoznačné, o čem má být, a tak dobře sděluje.
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» řekli o sobě
s.rayz.ka řekla o milancholik :Nádherně zpívá, jeho slova se dají číst celý den. :-)

