Vamesa a Vanesa 20: Svět na stránkách papíru

Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.

Kapitola 20: Svět na stránkách papíru

Následujícího dne ráno si Vamesa vzala snídani do ložnice. Seděla na okraji postele a v rukou držela druhý svazek Encyklopedie Začarovaného lesa, nadepsaný „Tvorové“. Na to, že běžně neměla moc příležitostí číst, četla tuze rychle.

Na jedné ze stran četla: „Lišky používají tajné komunikační techniky známé jako pachová stopa — malé kousky trusu smíchané s močí umísťují u kořenů stromů, čímž označují hranice svého teritoria.“

Dřevěné dveře zavrzaly a vstoupila Vanesa, která právě dosnídala. „Mohu se přidat?“ zeptala se váhavě, ale s náznakem zvědavosti.

Vamesa dychtivě kývla. „Samozřejmě!“ Posunula se, aby bylo na posteli víc místa, i když to nebylo potřeba.

Vanesa se posadila vedle ní. Její postoj byl zpočátku tuhý, ale pak se uvolnila a nahlédla do knihy, kterou držela Vamesa.

A tak četli spolu, většinou v tichosti, až na občasné šeptání nebo zalapání po dechu, když je nějaké tvrzení hodně překvapilo.

Vamesiny prsty se dychtivě dotkly ilustrativního obrázku lišek. „To mi připomíná tu lišku, kterou jsme viděli u vodopádu,“ poznamenala Vamesa. Otočila stránku a tam byl článek o havranech. Četla nahlas: „Havrani jsou nejinteligentnější ptáci v lese. Bylo u nich pozorováno používání nástrojů k získávání potravy ze štěrbin.“

„Myslíš, že havran je chytřejší než člověk?“ podivila se Vanesa.

Vamesa se tvářila spokojeně. „Proč ne? Někdy to tak může být. Podívej se — mohou rozpoznat jednotlivé lidi a pamatovat si jejich tváře po celá léta. Jsou jako malí opeření filozofové.“

Vanesa nespustila oči ze stránky. „Tady dál píšou o krtcích,“ řekla a přečetla nahlas: „Jsou známí tím, že staví složité tunelové systémy, ve kterých loví žížaly. Jejich tunely mohou být až sto metrů dlouhé.“

Vamesa mrkla. „To je šílené. Jsou jako podzemní architekti.“ Otočila stránku a zamyslela se. „Myslíš, že je někdy unavuje kopat?“

Vanesa zatřásla hlavou. „Pravděpodobně ne. Vždyť jsou to krtci.“

V chatě neměli žádné hodiny, takže si při čtení ani nevšimli, jak utíkala hodina za hodinou a najednou bylo poledne.

Z chodby se ozvalo zaťukání a otevřenými dveřmi do ložnice vstoupilu Eira.

„Zdravím. Divilu jsem se, kde jste,“ řeklu. „Už je čas na oběd.“

„Dobrý den, my jsme dnes na oběd úplně zapomněli,“ oznámila Vamesa nečekaně sebejistě, jako by to bylo samozřejmé.

„V tom případě ho dnes nachystám já, přidáte se?“ nabídlu Eira.

Dvojčata se podívala do knihy, pak na okno a nakonec na strop. Vanesa zasténala a protáhla se. „Mám pocit, že jsem se od rána sotva pohnula,“ řekla.

„Umírám hlady, ale tahle kniha je úžasná,“ řekla Vamesa. „Přijdeme, ale počká to ještě tak deset minut?“

„Určitě,“ řeklu Eira. „Až bude jídlo připravené, přijdu vám říct.“

Dvojčata přikývla, ale ještě než Eira odešelu, jejich oči už se vrátily na stránky.

Toho dne se připojili na oběd k Eiřevi, kterau ho nachystalu na provizorním ohništi na svahu kousek od chaty. Ale i během jídla stále mysleli na to, co se dozvěděli na stránkách encyklopedie.

Vamesa se obrátila na Vanesu a řekla: „Myslíš, že lišky, havrani, krtci a další lesní tvorové někdy přemýšlejí o nás?“

Vanesa odpověděla: „Možná. Ale třeba mají moc vlastní práce, než aby se o nás starali. Nicméně elfové o nás přemýšlejí určitě.“

Vamesa se zasmála. „Kéž bych tak mohla být divoké zvíře. Starat se jen o sebe a nemuset myslet na lidi.“

Odpoledne ve čtení pokračovali a ještě ten den svazek dočetli.

Další den začal smutným ránem. Vamesa a Vanesa seděly u dřevěného stolu v obývacím pokoji Dvojčatiště. Jejich talíře byly plné starého chleba, který doplňovala jen troška vařených hub.

Vanesa odstrčila svůj talíř stranou a její rty se zkroutily. „Dochází nám jídlo,“ řekla s náznakem naléhavosti. „Už máme jen na dva dny, pokud se nechceme živit čistým medem jako medvěd. Potřebujeme víc.“

Vamesa se podívala na svazek Encyklopedie Začarovaného lesa o stromech, který si přinesla i k snídani. „Ale já chci číst encyklopedii. Je v ní vědění, které budu potřebovat celý život, o dubech, o borovicích, o břízách a tak. Jak spolu stromy komunikují...“

Vanesa si vzdychla. „Je to fascinující, ale když nic neuděláme, budeme hladovět. Mohli bychom si říct o jídlo Eiřevi, ale to není dobrý nápad. Máme za úkol postarat se o sebe sami, ne žadonit o jídlo u někoho, kdo je zodpovědnější než my.“

Vamesa váhala, pak řekla: „Máš pravdu. Ale hned jak se vrátíme, budu pokračovat ve čtení.“

Eiřiv stan stále stál na svém místě. Když šla dvojčata kolem, Eira vyšelu a pozdravilu je. „Zdravím! Budete sbírat lesní plody?“ zeptalu se.

Vamesa dostala nápad. „Ano. Mohlu byste se přidat. Spolu nám to půjde mnohem lépe...“

Eira zatřáslu hlavou. „Ne. Naučíte se víc, když budete sbírat sami. A až plody ponesete, dejte si pozor, ať nepřilákáte zvířata, která by vám je chtěla sežrat. Já dnes také půjdu shánět jídlo, ale jen pro sebe.“

Dvojčata byla překvapená, ale nic nenamítala. „Dobře,“ řekla Vanesa a pokračovali v cestě.

Vamesa a Vanesa ušly několik set metrů, začaly sbírat a najednou jim jejich úkol připadal překvapivě těžký. Nebylo to jako práce v papírně, kde stačilo si sednout na vyhrazené místo a ruce jako by jim kmitaly samy. Teď museli hledat a ani nevěděli, co přesně hledají, jen to muselo být něco k jídlu.

Vamesiny prsty se otřely o zralé ovoce. „Tyhle jsou perfektní,“ řekla, utrhla trs a hodila si ho za hlavu, do své nůše.

Vanesa zatím rozrývala půdu v blízkosti stromů. „Měli bychom sbírat víc kořínků a hlíz,“ řekla. „Co roste v hlíně, je nejlepší.“

Vamesa si vzpomněla, že v encyklopedii se psalo, že stromy komunikují přes podzemní sítě. Podívala se na Vanesu, která se právě šťastně usmívala, protože našla lékořici a věděla, že z ní se dá udělat spousta chutných a zdravých věcí.

„Kdybychom slyšeli ty stromy mluvit, co myslíš, o čem by si povídaly?“ řekla Vamesa.

„Nejspíš o nás,“ řekla Vanesa.

Vamesa se usmála, ale úsměv jí brzy opadnul, když si uvědomila, jak moc prázdná její nůše stále je.

„Ach jo, kéž bychom tak mohli obchodovat. Když jsme sami, shánění jídla je strašná dřina,“ řekla Vamesa. „Nebo můžeme zkusit rybařit, při tom se dá číst.“

Vanesa se zamračila. „Rybaření trvá příliš dlouho. A stejně bychom museli nejdřív nachytat žížaly. Čekali bychom hodiny, a to bez záruky, že se nám cokoliv chytí. A stejně to máme k řece celkem daleko.“

Vamesa přikývla a lehce svěsila ramena. „Máš pravdu, budeme muset dál sbírat.“

Dvojčatům se dařilo, takže už v poledne byla v nůši velká hromada ostružin, malin, lékořice, kořínků a hub. Vamesiny ruce byly potřísněny šťávou z bobulí, které při sbírání omylem rozmačkala.

„Jsem ráda, že jsem upletla tu nůši, jinak bychom všechno nosili v rukách nebo v ošatkách,“ řekla Vamesa.

„Máš pravdu,“ řekla Vanesa. „Myslím, že prozatím máme dost. Vraťme se domů.“

Když se vrátili, Eira si právě nad ohněm opékalu maso ve tvaru ptáka.

Dvojčata uložila zásoby do sklepa. Část si hned dala k obědu a odpoledne mohla pokračovat v četbě.

Dalšího dne brzy ráno Vamesa opět seděla na posteli, tentokrát však neměla na klíně svazek 2 „Tvorové“, ale svazek 1 „Stromy“.

Vanesa se teprve teď probudila.

„Vstala jsi nějak brzy,“ řekla rozespale, když si všimla svého sourozence.

„Nemohla jsem spát, tato kniha je příliš dobrá,“ odpověděla Vamesa s očima jakoby přilepenýma na stránky. A dodala: „Představ si, že smrk má oboustranný vztah s mykorhizními houbami, které mu pomáhají absorbovat živiny z půdy.“

Vanesa vstala a přelezla na Vamesinu stranu postele.

„Houby? Jako že strom a houby jsou přátelé?“ podivovala se Vanesa.

Vamesa přikývla. „Sdílejí zdroje. Houby dávají něco stromu a strom zase něco na oplátku jim. Je to jako intimní partnerství.“ Zastavila se a dodala: „Kéž bych měla takové přátele.“

Vanesa se zasmála a zvědavě nahlédla do encyklopedie. „Prastaré duby v Začarovaném lese žijí až tisíc let,“ řekla s údivem.

„To jsou skoro jako elfové,“ řekla Vamesa. „Jejich listy musejí být plné tajemství dávných generací.“ Otočila stránku a četla dál.

Tam byla vyobrazena stříbrná kůra. Vamesa četla: „Bříza stříbrokorá má tak lesklou kůru, že může sloužit jako zrcadlo. V Začarovaném lese pomáhá malým zvířatům oklamat své nepřátele a splynout s okolím.“

Později četla další text: „Rowanské bobule jsou jedovaté pro lidi a gany, ale jedlé pro ptáky a elfy. Lidé bydlící v Začarovaném lese je věší na dveře a okna, aby odvrátili zlé duchy, ale ve skutečnosti tím jen nalákají ptáky, kteří jim bobule sezobou. Existuje ale také pověra, že zlí duchové se bojí ptáků, takže bobule i tak mohou splnit svůj účel.“

„To je krásné. Jako by se les snažil udržet lidi v bezpečí,“ řekla Vanesa.

„A přitom nakrmit ptáky,“ poznamenala Vamesa.

Konečně zavřela knihu a lehla si na postel. Se zasněným výrazem hleděla na strop. „Kéž bych mohla mluvit se stromy,“ řekla jemně. „Říci jim, jak moc miluji jejich příběhy.“

Vanesa odešla do kuchyně a nechala Vamesu chvíli o samotě. Pak se vrátila s malou ošatkou s malinami.

„Nemůžeme pořád číst,“ řekla Vanesa. Musíme jíst, jinak budeme slabí.

Vamesa vzdychla, ale vstala a vzala si malinu. „Jsem tak ráda, že máme tu encyklopedii. Je to, jako by k nám les mluvil.“

Vanesa přikývla.

A les zatím venku čekal na odhalení svého tajemství.

(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥