Psaní je výhra - tutovka:)

Ayla: tak tomu se říká výzva. Zrovna tenhle text jsem nikdy nahlas nečetla, i si ho do tisku párkrát někde vybrali. No, jak bude chvilka a ta správná nálada, vyzkouším. A když se ke mně ještě přidá odvaha..., tak ji sem nahraju. Teda, pokud zjistím jak:) Děkuji!

človiček: ... milý, Tvůj kom komentář je velice inspirativní. Úplně mi naskakují verše, tak uvidím co z nich vyroste. Děkuji převelice a přeji krásný večer.

Milé, vtipné, lehké...díky.

Stačí trocha nesnází a už zas básně vychází...

To je kolikrát dilema.

Hezky se mi četla.

Alma Neradostná: Velice děkuji za vysvětlení toho příběhu. Docela mě i osobně oslovuje, protože jsem nedávno zažil/a velice podobný pocit ztracenosti, když jsem do hloubky přemýšlel/a o tom, co ve společnosti znamená „pohlaví“, a uvědomil/a jsem si, že u druhotných pohlavních znaků neexistuje žádná objektivní hranice mezi mužstvím a ženstvím. (Činí snad jeden chloupek na nečekaném místě ženu mužskou? Dva chloupky? Tisíc chloupků?) S takovým zjištěním za hranicemi běžné reality opravdu není snadné se vyrovnat.

Psavec: Děkuji.

katerinaj: Děkuji.

človiček: Děkuji za reakci. Ano jak říkáš, milovat dlouho není snadné. Nikdy nebude láska taková, jako na začátku. Život a stereotyp zamává nejedním vztahem a mnohdy ani láska neustojí to, co se rozdílné povahy snaží společně žít.

Tak nějak vnímám procházky. Mnozí tento rozměr možná neznají.

Moc pěkné

Je to trochu kostrbaté, ale obsahově to vůbec není špatné. Líbí se mi první dvě sloky, které jsou shodou okolností také nejvíce rytmicky vyvážené.

Je to docela pěkné. Ten verš se hřebíčkem na hlavičku je tam opravdu trochu kostrbatý, jak již bylo zmíněno. Oceňuji odkývání manter. Jen se cítím trochu ochuzená, protože jsem se nedozvěděla, jak to mám vlastně udělat, když chci zachovat svou čest... ale chápu, mám začít přemýšlet samostatně :)

Ještě koukám, že tato báseň je poněkud jednodušší a jaksi konvenčnější než to, co jsem od tebe četla předtím. To není výtka, jen postřeh.

Singularis: Je to opravdu samá metafora. Nejvíce doslovný je asi druhý verš poslední sloky.

Příběh vypráví o muži, kterému bylo dáno nahlédnout za hranice běžné reality, a když se z toho vzpamatoval, pochopil, že to, co běžně vnímáme jako skutečnost, je jen iluze. Samozřejmě ho to úplně netěší, a tak se s tím po zbytek básně snaží nějak vyrovnat. Ale nečekala jsem, že by to běžný čtenář v básni našel - šlo mi opravdu spíš o ten pocit jistého zoufalství, ztracenosti...

Možná bez hřebíčku k soli by to lépe plynulo, ale líbí se mi to...

Vy nikdy nezklamete kvalitu!:))

Dálnice?
Spíše kosti třas

Ayla: Díky, krajanko! No, je už pár let staré, taková výjimka z jinak spíš optimistické tvorby. I muži mají své dny...;-)