Odvaha MŮŽE být podložena sama sebou! Protože pocit sebedůvěry a sebejistoty jsou "jen" emoce. A ty buď prožíváme nebo ne. Buď jsou v našem prožívání přítomny-tedy existují-nebo ne. Iracionální sebedůvěra-zbytnělá, to je už pocit nadřazenosti a může vést třeba k tomu, že prohrajeme svůj nespravedlivý boj ve zničujícím úžasu a zklamání a procitnutí. Tys to trefil jayjay! Opravdu to působí jako pocit sebedůvěry a sebejistoty. A mně se zdá, že zcela legitimní. Ale ty chceš znát důvod toho pocitu, není-liž pravda?
Chceš znát, proč je někomu většinou dobře a jinému většinou zle? A proč je to rozdílné prožívání tak rozdílné i ve stejném prostředí a třeba bez podnětů z vnějšího světa? Protože pramení z vnitřního světa.

Tak si zkus představit třeba dvě chaty u řeky a před nimi lehátka. Na jednom bude ležet Melisa a druhém....kdosi. Za Melisou příjde nějaký podvodník , který bude stát o její pozemek a začne ji strašit stoletou vodou. A Melisa řekne. Hmmm, to by bylo nepříjemné, ale dnes je krásný den a hladina je zatím tak akorát. Až to přijde, tak to příjde, mohu pak i stanovat. Ale zatím mám svoji útulnou chajdu.

Podvodník navštíví druhého chataře a bude mu krmit uši stejným způsobem. A ten člověk začne prožívat docela jiné emoce. Propadne panice, úzkostným pocitům a katastrofálním představám, kterých se už nezbaví a nakonec pozemek i s chatou prodá pod cenou. Proč? Protože jeho vnitřní svět a vnitřní prožívání je jiné.

Jaký je důvod nenechat se zmanipulovat a zůstat v klidu? Je to schopnost příjemně prožívat. Pramení z vnitřního světa. Z vůle a schopnosti žít i s překážkami. Pramení ze stabilního prožívání vlastních pozitivních emocí.

Pozitivní emoce, které člověka udržují silným, mu samozřejmě pomáhají o to víc, o co víc umí vyhodnotit situaci. Ale pokud se člověk musí spoléhat jen na rozum a musí přemáhat strach a pochybnosti z něho plynoucí, je tím ve značné nevýhodě. Nemůže být nikdy tak úspěšný.

Ptáš se, k čemu je ta vyjádřená vůle. K příjemnému životu. To není málo. A ptáš se, kde bere Melisa tu jistotu. Já myslím, že to s tou jistotou zas tak moc nepřehnala, když si uvědomuje, že se musí učit tu strategii boje. Kde berou tu jistotu ti, kdo píší třeba: navždy Tvůj nebo: nikdy Tě neopustím? Jisté to nikdy není, přesto se to stává. Někdy pramení taková slova především z přání. A někdy z hlubokého citu, který je tak silný, že dává takovou míru víry, která je vnímána jako jistota.

Život je boj, často tě napadne, srazí na kolena. Já v tom vidím slabost, život do nás stále naraží, sráží na kolena. Jsi slabá, ale pořád máme v sobě určitej pramen hrdosti, který se nenechá přesto všechno porazit a vyzvidne nás ze dna vzhůru. Jsem slabá, ale mám hrdost a sílu, tak nějak to z toho cítím já.

Tak žádný skvost poezie to rozhodně není. Nepřidala jsi sem žádné vysvětlení a báseň je natolik matoucí, že je povinnost literárních vědců, aby ji vyložili za tebe. Ale abych si rýpl ještě hlouběji, tak s tím výkladem začnu já, jak jsem ho pochopil z textu:

1, Autorka sleduje domnělý kolaps života na pokraji životní krize, jejímž vlivem se utápí v hluboké depresi. Nezná žádný prostředek, jak ulehčit svým nervům, protože je příliš změštštělá a na detaily které ji pozdvihují k nekonečné blaženosti duše je už pozdě. Měla dost času, ale promrhala ho čekáním na tento okamžik a teď je tady. konečně se dočká. Všechno bude spolu s ní postaveno před hotovou věc.

úf.

Hm, přeskočím kritiku básně, to ti zplují jistě jiní, nebo pochválí, co já vím. A zastavím se u názvu, protože s tím jsem se ještě nesetkal. Vyfiltrovaná slova jako do vyhledávače. To je nové!

ARA: K mému tvrzení o nepravdivosti básně mne vedlo následující: "chtěla jsem tím říci, že život není jenom procházka růžovou zahradou, ale že jsou i okamžiky, kdy nám ten život přijde tak trochu nefér a zlý... a v těchto chvílích se prostě nesmíme nechat zastrašit. Musíme vstát, zvednout hlavu a jít dál.... Tak nějak jsem to myslela...." //Melisa
Souhlasím, že to básnice v básni vyjádřila. A to dlužno podotknout ne tak pateticky, jako v následném komentáři. Postavila báseň na osobním příkladu a ne na mentorování druhých. Super.

"Život je boj a já neumím zacházet se zbraněmi.
Život je boj a já neovládám ani jedno bojové umění."

Jenže mne sžírá pochybnost při čtení veršů "Nikdy nevytáhnu bílou vlajku a nezamávám s ní..." (až do konce). Jak si může být tak jistá? Proč si je tak jistá? Kde se bere její sebedůvěra a sebejistota? Vše to působí jen jako pocit sebedůvěry a sebejistoty.

Tvé vysvětlení "Sebedůvěra a sebejistota pramení z vnitřních zdrojů. Z genetické výbavy a šťastných shod okolností, které ji nezničily." není v básni ničím podloženo.

Když v básni chybí zdůvodnění, tak z toho potom jasně plyne pocit čtenáře, že je to "jedna z milionu básní o životě, které říkají jak je život na hovno a básník ho přesto bude žít protože je úžasně odvážný..." // Náčelník

Odvaha nemůže být podložena sebou samou. Je za ní ještě něco víc, jinak je víc hloupostí než odvahou. Souhlasím, že verše

"Nebudu jen pouhým pěšákem na šachovnici života.
Naučím se strategii boje a budu velet…"

poskytují zdánlivé vysvětlení. Jsou dokladem vůle nepodvolit se, naopak vůle ovládat svůj život. A nyní "Proč?" Proč to básnice uděláš? K čemu ta vůle? A jelikož jsem v básni vysvětlení oné vůle nenašel a ono tam ani není, nevěřím jí. Je nepravdivá.

PS: A skvělá.

z téhle básně jsem trochu na rozpacích...neříkám, že je špatná, ale nějak mě osobně nevzala...

Melisa ale neříká, že skočí se skály dolů. Právě proto, že se nechce vzdát. Říká možná, že se postaví na její okraj a skočí, pokud dole bude dostatečně hluboká voda a, pokud možno, bez žraloků. A jen v případě, že nebude mít už jinou možnost. Nemám důvod jí to nevěřit. A i kdyby v takové mezní situaci tu odvahu skočit nakonec neměla nebo kdyby v rozhodující chvíli nemohla na okraj té skály dojít pro náhlou závrať, co na tom?
Přesto jí mohu věřit, že právě ve chvíli, kdy to psala, tu odvahu měla. Ten vnitřní životní pocit. Tu zdravou sebedůvěru a víru v sebe.
Básník může vysvětlovat, proč má odvahu skočit, ale mně její vysvětlení úplně stačí. Prostě nechce být pasivním otloukánkem. Odvaha může být podložena odvahou samou. Nemusí být podložena už ničím jiným. Žádným zoufalým motivem. Třeba jen vůlí žít důstojný život, k čemuž je někdy odvaha nezbytným předpokladem. Pokud nevěříš této básni, nemusí to být tím, že je nepravdivá. Může to být tím, že prostě nevěříš tomu vyjádřenému pocitu autorky. A ten může být stoprocentně pravdivý. Dokonce i v případě, že by to byl jen poryv sebedůvěry a sebejistoty. Když hudební skladatel napíše během jedné noci geniální muziku a drudý den není schopen napsat ani slaboduchou odrhovačku, neztratí ten noční opus nic ze své krásy.

K vyjádření vnitřního pocitu není nezbytné ten pocit vysvětlit hlubokou psychoanalýzou. Sebedůvěra a sebejistota pramení z vnitřních zdrojů. Z genetické výbavy a šťastných shod okolností, které ji nezničily.

Tento týden jsem se nudila ve škole na odpoledce při informatice a místo toho, abych dělala nějaký práce, tak jsem šla na psance a našla tuto sérii příběhů. Úpřímně, moc jsem se do toho začetla a nemůžu se dočkat na další díl :)

čistá vášeň...spalující:)

skvěle s..y/u..rová
červené je nejlepší

Zajímavé přemýšlivé dílko...až možná úplně nevím, jakým směrem to pochopit.
Zaujala mě anotace, nějak podobně mi to dnes došlo - s deštníkem nad hlavou a otrávenýma lidma za zadkem :-).

Jen se nabízí ta otázka "Proč?". Věřím v upřímnost básníka a že nemluví planě. Ale víra musí být něčím podložena, jinak není pravdivá. A víra v (upřímnost) básníka může být podložena jen básníkem samým. Pokud tedy básník tvrdí, že se postaví na okraj skály a skočí dolů, musí mi říci proč. Nebo to udělat. Ani jedno se u této básně nevyskytuje.
Nevěřím této básni. Je nepravdivá.

ta je překrásná

tak tahle u mě zatím vede ;)

bavíš mě

další skvělá metonymie...je to citlivý, něžný..přesně takový, jaký to má bejt =)

výstižný.. ;)

Leslie: dík za všechny komentáře, potěšily..teď jdu očíhnout, co píšeš ty, už se těším =) a možná bych taky mohla "povstat" a zas sem začít chodit =)

skvěle

Ach.. ♥
Krásná..