speranza5: hlavu nahoru

Sucháč: i skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále...

Taron: Dik, ale to je už dávno...i když...vše se cyklicky vrací...a já jednou také budu pykat...

miroslawek: neuvidí, na tvé poetické měřítko jsem příliš malý...bylo v tom dost ironie...

tak zase první :))
ale jo, jo... proč ne? :))
NO, jako nejvíc se mi líbí ten náznak srdečního tepu... doufám teda, že to tak je, já totiž ničemu jinému nerozumím :))))))

první dva řádky perfekt :), jsem docela nadšená:)

a mě se to líbí...při přednesu je to až strašidelné...

tvá báseň je o tom, co sis prožil... každý jsme jednou na křižovatce anebo přímo u jasného rozhodnutí být, či nebýt... a popsat své pocity, emoce je dobrá cesta, jak dokonce opravdu zmoudřet a pochopit se ... takže u mne za jedna :))

náčelník: tam mělo být "nepíšeš", automatické korekce dotekové klávesnice mého smártfounu bývají někdy dost vychytané ;)

ngc 6334: Napsal jsem to před tím, než jsi sem vložila svoje dílko ;) Navíc tady ony zbloudilé bludičky značí něco docela jiného. ;)

A jakou kadenci myslíte soudruzi, že má tento text?

Tát-rát-rát-tát-rát...

to se teprve uvidí ;D

miroslawek: Hmmm, díky za poučku, hned jsem moudřejší...:-)

Domníval jsem se, že jsem byl vyslán na svět, abych tě rozdrtil jediným úderem absolutní básně – ale ono se to nepovedlo.

(Ivan Diviš)

Na zlotřilou, zhovadilou povahu světa lze ukazovat donekonečna, je to málo platné a sklízí to nakonec výsměch.

Daleko obtížnější je označit naději. Ukazovat zlotřilost světa, toť traktát, označit naději, toť čin.

Každé opakování, tj. prakticky odnikud nikam naplano rozvíjená horizontála je sama svou podstatou tragická. Naději zakládá pouze výmyk z horizontály, vypáčení obzoru, tj. zničení všeho dosavadního.

(Ivan Diviš)

ngc 6334: Krásná, leč trochu naivní představa...dík :-)

..tož dobře, že to máš již za sebou!.. a cíl? snad být poslem krásných snů a lásky :-) .. a především, konečně žít v souladu sám se sebou, aniž bychom ubližovali druhým...
:-)

:-))) aha! tak "Temný les zbloudilých bludiček".. tedy nerozumím, co máš proti mojí básničce o Bludičce mlhovin!! :-))))
ahoj :-)

Je skvělá...až z ní mrazí...

Ano klasický začátek přihlíží jazzovému podnebí Somewhere over the rainbow. Neurčitost druhu, osoby, času a podnětu vhání jednotlivé řádky do mixéru, kde z nich krátká leč pepřem ostřená časovost dělá příslušný koktejl kvadrostatického personifikačního přenosu do delty. Pije se to přímo ze sklenice, potažmo láhve, protože slánku by to ucpalo a člověk by umřel žízní.