Krajina stínu a paměti

jen jednou za rok voní lípy, ale jak
kruh se točí pořád rychleji
víření třísek je tancem smrti
a usychání je společné lidem i stromům
smutek mlčí krajinou
s promodralým ránem utopence

příroda nenasytně polyká lidské stopy
zaprášené špičky bot mezi stébly trávy
a prach pod prahem si pamatuje každou botu
štěkot se valí krajem jako předávaná ozvěna
s tušením stínů, do kterých se nedíváš
slepota osvobozuje od otázek

rodina hřeje jinak než milenec
velké město tě pohltí a schová pod hladinu
kde tíha noci stéká po okenních tabulích
ptačí pírka už dávno nejsou trofeje, sere na ně pes
vzpomínky štípou v očích
paprskem jak rukávem utřít mokrou lavičku