Popravdě, nevím co si o tom myslet. Naškrábané na papíře to vypadalo líp, formátování tomu hodně ubralo. Atmosféru to má hezkou, takovou zranitelnou, ale obsah, který jsem dřív (musím se zahanbeně přiznat, že občas dávám v hodině pozor) tak nějak nezaregistrovala... palec dolů za něj.
Promiň.

Týno, tohle je naprosto geniální! (Sice si dovedu představit, že by bylo i geniálnějšie, kdyby to skončilo druhou slokou, protože by to bylo mnohem univerzálnější, ty vždycky sklouzneš do osobní roviny a tím tu báseň ostatním jakoby vzdálíš, jako soukromý majetek) Střepy.... kdyby se tak dalo platit porcelánovými střepy jako mincemi. Co si koupíš za pár střepů? Štěstí? Napsalas to tak, že je to křehké samo o sobě. Líbí se mi ta romantická materiálnost, která je v tom zakletá a hlavně ona realita, ta každodennost, která je naplněná střepy. Detaily. Tím, co nestojí za povšimnutí, ale básník to vidí. Ty to vidíš.

Hodně podařená :)

život není próza, ale poezie;to se ti povedlo, zbytek je trochu mdlý, ačkoliv tak nadprůměrně. a ...z tváře popel smutku stírá - zní to hrozně a pak už jsem radši přeskakoval, zbytečně krkolomné a rozvracející náladu zbytku básně.

zbav se fejsbúku, mobilu, jdi ven a všechno bude hned zelenější. a nezveřejňuj podobné věci, je to děs. do šuplátka klidně, vypsat se potřebuješ.

povedené,a to se neopakuji

A proč proti tí samotě a smutku něco neděláš? V tvém věku máš milion možností, jen něco opravdu chtít.

Konečně jedna báseň s optimismem a nadějí v lepší příští is návodem, jak na to. Už jsem dlouho nic podobného nečetla.

Je to pěkné, má to hloubku, jen bych se přimlouvala za trochu naděje nakonec, bez naděje se nedá žít.

Dekuju za pochvaly. Musim rict, ze vyjmecne mam z vysledku taky dobry pocit. To se mi casto nestava)

Líbí se mi :) i když je to depresivní báseň, umím se do ní vcítit, moc hezká

dost dobrý

no, proč tedy ? :D

líbí:) jednou se v ní najde každý.

Líbí se mi, je pěkně naladěna. jenom mi nějak nesedí rým ouvej a koukej ale jinak povedená :)

Chtěla jsem si přečíst i komentáře, abych neplácala mimo, navíc názor jiných lidí mě zajímá, ale upřímně? Je toho víc, než dokážu sklousknout najednou a tak lenost zvítězila.

Naprosto a nevyvratitelně souhlasím s autorem. O takových věcech už dlouho přemýšlím a Gwendory to shrnul do jednoho kratinkého článku, gratuluji!
Nedokážu snad už dodat nic jiného než údiv v to, že nejsem jediná kdo takhle smýšlí.

Zdenka Jírová: Ten komentář (nebo spíš úvaha sama o sobě :)) mluví za všechno, naprosto souhlasím. Chodíme v kruzích a pokaždé si myslíme, že jsme na vrcholu. Na jedné straně Země pomalu, ale jistě ničíme každý živý kousek, jako by to by zeleň byla nějaká nemoc - choroba, od které není pomoci a tak musí být eliminována, nejlépe vyhlazena, a na druhé straně Země chráníme přírodu tím, že používáme papírové tašky místo igelitových. Každá pomoc se počítá, každá drobnost, ač se na první pohled může zdát zanedbatelná, ale co zmůže proti těm, kteří lpí více na penězích než na nich samotných? Je to jako hrst vody vody do ohně, člověk proti lidstvu... A tenhle boj se dá vyhrát jedině tak, že ostatní pochopí... Pak hrst vody se stane lahví, kýblem a kdo ví, třeba i deštěm. Stačí jen, aby lidé procitli a jednoho rána si uvědomili, že jejich domovem není cihlový bunkr, místo, kam se můžou zazdít a skrýt před všemy problémy, ale les, který je přikryje pocitem štěstí, nebe, které jim dodá naděje a harmonie, která je zahřeje. Pokud nechceme ztratit tu poslední lidskost v sobě, to, co byla považováno za normální, neměli bychom ji zahazovat.

Pěkně napsané. S ohledem na svůj věk reaguje bezprostředně po přečtení. nebo bych měla počkat?

celkem povedeny :)

syrový a výborný!