poměrně krátká úvaha
přidáno 01.04.2014
hodnoceno 2
čteno 1113(12)
posláno 0
Lidé... jak zvláštní tvorové. Dokázali převzít nadvládu Země a využívat jeho zdrojů. Jejich spolupráce je zavedla daleko a zaopatřila, aby mnoho vynálezů spatřilo světlo světla. Všechno to začalo slovy, pouhá gesta sloužící k vyjádření myšlenek a nápadů, tak nevinná jako zrod planety samotné. Rozvíjela se fantezie a objem mozků se radikálně zvětšoval. Dnes si už člověk podmanil snad i počasí. A přesto se my, lidé, se chováme občas jako hloupé opice. Koneckonců, to se dá pochopit – vždyť máme společného předka! Nejhorší na tom všem však je, že si to ani neuvědomujeme.
Svoboda, zdroj naší pýchy – vyzdvihujeme se nad ostatní, protože my ji máme a ostatní jen přežívají. Necháváme postavit obrovské sochy nepochopitelně složité konstrukce, abychom na ji náhodou neopomněli a připomínali tak všem, v čem se lišíme od zvířat. Ale jsme opravdu svobodní? Uzavíráme se do krabic, klecí, v kterých se zamykáme. Uzavíráme se před zbytkem světa a stejně tak jako kanárek musíme na své bytí tvrdě dřít, jen tak se můžeme ocitat v bezpečí za mřížemi, zamknuti svými předsudky a spoutání svými představami. Dokonce jsne se tak odloučily od přírody a svého původního smyslu života, že zapomínáme fakt, který je naprosto nevyvrátitelný. Člověk je součástí přírody – ačkoliv se při každé příležitosti objeví někdo, kdo by chtěl tento kruh rozpůlit a oddělit. Lidstvo a příroda nejsou dva odlišné pojmy, které se nedají sloučit stejně tak jako se nedá sloučit oheň s vodou nebo země se vzduchem, naopak – patří k sobě jako patří yin k yangu. Ničíme-li přírodu, ničíme i sebe.
Otázka zní: Proč tedy nevyužijeme dvěří, jež se nám nabízejí, a nevydáme se vstříc našemu osudu? Spočívá toho rozhodnutí snad ve strachu, že bychom nedostali tvrdě vydřený chléb? Ne, to sice ne, ale můžeme si ho upéct, k našemu životu jsme dostali od předků krásný dar – instinkty, které nás dokáží ochránit před všemi nástrahami. Možná je to tedy stacehm z nenáma? Copak jsme se odcizili přírodě už tolik, že se nám zdá neznámá? A nebo snad lpíme na věcech, kterých si ani nevážíme? Je těžké se od nich odpoutat, sama to nedokážu.
Souhlasím, proč bychom měli utíkat, když už se nám podařilo vybudovat takové impérium? Všechno má své následky a ten nejzásadnější jsem již několikrát zmiňovala – odcizili jsme se nejen přírodě, ale i sami sobě a nyní se hledáme, hledáme v mlhách ztracena a doufáme, že narazíme na něco, co nám v našem pátrání pomůže, ale pokaždé narážíme jen na další bělmo, další mlhu, která nás zavádí stále hlouběji do svých síní... Hledáme něco, co máme na očích, hledáme něco, co ukrýváme v srdci.
Nemusíme hned utékat z našich pohodlných klecí, těch cel, co nás vězní po celý život. Ale můžeme odemknout a pootevřít dveře novým možnostem...
přidáno 02.04.2014 - 20:08
Zdenka Jírová: Ten komentář (nebo spíš úvaha sama o sobě :)) mluví za všechno, naprosto souhlasím. Chodíme v kruzích a pokaždé si myslíme, že jsme na vrcholu. Na jedné straně Země pomalu, ale jistě ničíme každý živý kousek, jako by to by zeleň byla nějaká nemoc - choroba, od které není pomoci a tak musí být eliminována, nejlépe vyhlazena, a na druhé straně Země chráníme přírodu tím, že používáme papírové tašky místo igelitových. Každá pomoc se počítá, každá drobnost, ač se na první pohled může zdát zanedbatelná, ale co zmůže proti těm, kteří lpí více na penězích než na nich samotných? Je to jako hrst vody vody do ohně, člověk proti lidstvu... A tenhle boj se dá vyhrát jedině tak, že ostatní pochopí... Pak hrst vody se stane lahví, kýblem a kdo ví, třeba i deštěm. Stačí jen, aby lidé procitli a jednoho rána si uvědomili, že jejich domovem není cihlový bunkr, místo, kam se můžou zazdít a skrýt před všemy problémy, ale les, který je přikryje pocitem štěstí, nebe, které jim dodá naděje a harmonie, která je zahřeje. Pokud nechceme ztratit tu poslední lidskost v sobě, to, co byla považováno za normální, neměli bychom ji zahazovat.
přidáno 01.04.2014 - 21:56
Pěkná úvaha o člověku. Pořád si hrajeme na pány tvorstva a víme toho o "panování" velmi málo. Neumíme řídit ani sami sebe. Proč pořád válčíme ve jménu čehokoli a přitom tvrdíme, jak jsme uvědomělí a chápající. Proč ničíme přírodu a halasně bojujeme za její zbytky? Všechno je jen faleš a lidská nabubřelost. Všechno už tady jednou bylo - mocné říše, věhlasní císaři i králové, a co po nich zbylo? Někdy nic a jinak zaprášená zmínka v dějepise. A přesto si nebereme ponaučení a znovu a znovu objevujeme zapomenuté a neefektivní. Bohužel, zkušenost je nepřenosná. Alois Jirásek ve Starých pověstech českých píše.... jednou pojede po cestě vozka a bičem vnukovi ukáže kolem a řekne :" Podívej, tady stála Praha." Použila jsem to jako příklad, protože by jednou poslední člověk na zničené Zemi by mohl říci ..." tohle byla moje Země".

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Lidé... jak zvláštní tvorové : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Umělé hvězdy
Předchozí dílo autora : Osud Aweriön - 1

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
polibek0012 [14], Annabelle [14], KissOfDark [14], pisiprotebe [14], VolkodavKO [11], sarinka580 [7], DanaSurya [1], Ivušák [1]
» řekli o sobě
Máta řekla o Amelie M. :
Fascinuje mě její humor a nadhled, do kterého dokáže zabalit životní moudrost a když je potřeba, okořenit ho i špetkou hořkosti. Umí mě rozesmát i rozplakat a to se povede málokomu. Krom toho je nesmírně milá čtenářka a velká podpora. Díky!
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Apple MacBook

Na skvělém Macbooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku