no, proč tedy ? :D

líbí:) jednou se v ní najde každý.

Líbí se mi, je pěkně naladěna. jenom mi nějak nesedí rým ouvej a koukej ale jinak povedená :)

Chtěla jsem si přečíst i komentáře, abych neplácala mimo, navíc názor jiných lidí mě zajímá, ale upřímně? Je toho víc, než dokážu sklousknout najednou a tak lenost zvítězila.

Naprosto a nevyvratitelně souhlasím s autorem. O takových věcech už dlouho přemýšlím a Gwendory to shrnul do jednoho kratinkého článku, gratuluji!
Nedokážu snad už dodat nic jiného než údiv v to, že nejsem jediná kdo takhle smýšlí.

Zdenka Jírová: Ten komentář (nebo spíš úvaha sama o sobě :)) mluví za všechno, naprosto souhlasím. Chodíme v kruzích a pokaždé si myslíme, že jsme na vrcholu. Na jedné straně Země pomalu, ale jistě ničíme každý živý kousek, jako by to by zeleň byla nějaká nemoc - choroba, od které není pomoci a tak musí být eliminována, nejlépe vyhlazena, a na druhé straně Země chráníme přírodu tím, že používáme papírové tašky místo igelitových. Každá pomoc se počítá, každá drobnost, ač se na první pohled může zdát zanedbatelná, ale co zmůže proti těm, kteří lpí více na penězích než na nich samotných? Je to jako hrst vody vody do ohně, člověk proti lidstvu... A tenhle boj se dá vyhrát jedině tak, že ostatní pochopí... Pak hrst vody se stane lahví, kýblem a kdo ví, třeba i deštěm. Stačí jen, aby lidé procitli a jednoho rána si uvědomili, že jejich domovem není cihlový bunkr, místo, kam se můžou zazdít a skrýt před všemy problémy, ale les, který je přikryje pocitem štěstí, nebe, které jim dodá naděje a harmonie, která je zahřeje. Pokud nechceme ztratit tu poslední lidskost v sobě, to, co byla považováno za normální, neměli bychom ji zahazovat.

Pěkně napsané. S ohledem na svůj věk reaguje bezprostředně po přečtení. nebo bych měla počkat?

celkem povedeny :)

syrový a výborný!

Bydlím v blízkosti Zámeckého náměstí, kam každý den zajdu, abych obklopena historickými budovami, vnímala večerní klid a pozitivní energii jedinečného náměstí.
Děkuji autorce za pěknou reportáž.

uvnitř zůstavát smutný líbí

taron: jéé vítej,,tebe jsem tu již dlouho nepotkala:)

Povedený :)

Hodně pěkný :)

nevinne bachyně :-*

dnes jsem zažil podobný pocit, i když si nejsem jistý, zda to nebyl jen tik v bránici, který se trefil do hodiny smutku... :-P

jak jsem tě komentoval, že „hezky se poslouchá“, tak jsem se trefil...

Homér: přejmenovávej si mně na co chceš, já sám jsem mnohokrát komentoval díla, která se mi nelíbila...ale slušně... I do toho největšího (pro Tebe) škváru totiž autor vložil kus sebe a zaslouží si tedy býti kritizován s úctou...
A když už jsme u těch jmen...používat takové jméno s takovým slovníkem, to je doslova urážka velkého básníka...

Pěkná úvaha o člověku. Pořád si hrajeme na pány tvorstva a víme toho o "panování" velmi málo. Neumíme řídit ani sami sebe. Proč pořád válčíme ve jménu čehokoli a přitom tvrdíme, jak jsme uvědomělí a chápající. Proč ničíme přírodu a halasně bojujeme za její zbytky? Všechno je jen faleš a lidská nabubřelost. Všechno už tady jednou bylo - mocné říše, věhlasní císaři i králové, a co po nich zbylo? Někdy nic a jinak zaprášená zmínka v dějepise. A přesto si nebereme ponaučení a znovu a znovu objevujeme zapomenuté a neefektivní. Bohužel, zkušenost je nepřenosná. Alois Jirásek ve Starých pověstech českých píše.... jednou pojede po cestě vozka a bičem vnukovi ukáže kolem a řekne :" Podívej, tady stála Praha." Použila jsem to jako příklad, protože by jednou poslední člověk na zničené Zemi by mohl říci ..." tohle byla moje Země".

TomasNois: Jo, čárky byly a asi i vždycky budou moje Nemesis.. češtinářka mě za ně přetahuje knihama o hlavu :D Jinak děkuji, je to jiný styl, než jsem zvyklá psát, tak jsem ráda že se povedlo :)

trefila se mi..a s tou melodií...se to stalo jednou z těch krásných chvil tohoto dne:)