"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Trochu starší text a pokus zjistit, jak to s tou prózou na literárních webech vlastně je :).

Reakce horkým perem na komentář k tomuto dílu: http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=34112-pusta. To jen aby bylo jasno, o co kráčí :).

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Tak tahle už je s happyendem, i když jak se to vezme :-).

Krátkej příběh ze života.

Moje jediná povídka, už je to taky hezkých pár let co jsem ji napsal.

Znáte projekt Piána na ulici? Pamatujete když na "hlaváku" stál klavír?

Povídka - Všichni její muži , je rozdělená do několika kapitol, kde se v každé kapitole dozvíte něco víc o hlavní hrdince příběhu.

Co všechno může způsobit společenská deprivace. ;)

Tak to prostě je a ne, že ne.

Není to zrovna pokračování, jen obraz, další pocit, se kterým jsem se ráno vzbudila. Vystřižené z dnešního snu. (jo a nevím kam to zařadit, páč je to i smutné i tajemné i ze života, tak si vyberte :) )

Vážně? Jak vážně? To ti tady mám slíbit, že s tebou budu dokud nezhebnu? Já nelžu. Nevím co bude za zítra, natož za týden. Sakra tohle sis měla rozmyslet než jsi mi vlezla nahá do postele

Obraz třetí. Nějak jsem jich najednou úplně přeplněná, co den to sen a nová potřeba vypsat se…