Obraz třetí. Nějak jsem jich najednou úplně přeplněná, co den to sen a nová potřeba vypsat se…
přidáno 02.09.2008
hodnoceno 5
čteno 829(11)
posláno 0
-
Patrice - Clouds
http://www.youtube.com/watch?v=aZozeL6g1mc
-

***

Nikdy bych si nebyl pomyslel, že jednou začnu přemýšlet nad tím, kdo vlastně jsem. Tak nějak jsem doteď prostě jen byl, hleděl si svého, chodil po světě, dost často po hospodách a občas i do školy, koukal se, abych neupadl a nenarazil si někde držku, ale jinak… Jo, měl jsem pár zájmů, koníčků, dělal jsem věci, které mě bavili, třeba jsem sbíral plechovky od zahraničních piv. Četl knížky o světových válkách (u jedné jsem se dokonce dostal až po dvacátou stranu! Úspěch, chacha.), poslouchal muziku, povídal si se švícou u televize a taky někdy chodil na hřiště koukat se na fotbal. A ještě před rokem jsem skoro každý den přespával u kámošů a rád balil holky.
Pak jsem málem zemřel (dvakrát nebo třikrát?; už si nepamatuju) a od té doby si připadám sám sobě divný. Obezřetný. Pozorný, váhavý a nespontánní. Začal jsem přemýšlet nad vlastním životem.
Vole, vždyť už jen to, že jsem vůbec začal přemýšlet, je jistým způsobem zázrak. Znamená to totiž, že nejsem každý večer nažraný jak prase. Že si pamatuju každou minutu ze všech čochů, a že se ráno budím ve vlastní posteli a ne na lávce na nádraží.
Ksakru, nejsem nemocný?

***

„Co to maluješ, Lenko?“
„Se koukni, to snad poznáš,“ mrkla na mě od plátna roztaženého na trávníku za domem.
„Máš to nějaké… Roztřesené,“ konstatoval jsem upřímně, „Ale dá se v tom vidět… anděl? S koulí v ruce.“
Zasmála se a ze štětce jí skápla žlutá barva na pobledlou podzimní trávu.
„Roztřesené to je proto, že pod plátnem nemám nic. Žádná dřevěná podložka, víš? Udělala jsem to úmyslně. Chci začít s úplně novým stylem.“
Pozorně jsem poslouchal každé její slovo a snažil se pochopit smysl jejího vysvětlování. Chápal jsem, co se mě snaží říct. Po rozchodu s Petrem byla chvilku moc smutná, tak malovala pochmurní obrázky, které mě děsili. Prolomovým byl asi náš sourozenecký rozhovor u zmrzliny, kdy se mě švíca vymluvila ze všeho svého trápení a já se pak od té doby snažil být tím nejlepším bráchou na světě. Nevím, ale zřejmě se mně to dařilo, protože od téhož dne (až na okamih těsně po té nehodě, kdy jsme málem oba přišli o život) se pořád už jen usmívala… A začala malovat hezké, jasné a veselé obrazy.
„No a to, co ten anděl drží v rukou, není koule, ale talíř,“ dodala ještě a pak se napřáhla se štětcem ke mně ve snaze pocákat mi barvou nové rudé triko.
S pousmáním jsem uskočil bokem, málem jsem porazil máminy květiny hned zkraje záhonků. To by bylo křiku!
„Večer jdeš na čoch?“ zeptala se mě zamyšleně.
Štětcem projížděla po okrajích plátna a barvila je do slabě modra.
„Jo, mám to v plánu,“ odpověděl jsem a koukl se ještě jednou přes její rameno na toho anděla. Už jsem poznal, že je to talíř a ne koule. Z talíře přímo na můj obličej zářilo slunce. Nebylo žluté, ale slabě růžové, jako kůže malého dítěte. Myslím, že mělo být symbolem znovuzrození, ale možná jsem se pletl. Zrovna když jsem se jí na to chtěl zeptat, prudce vstala a nervózně pronesla:
„Hotovo, snad to vypadá dobře. Chci to poslat do soutěže, víš?“
Překvapilo mě to, tak jsem jen mykl rameny a zamumlal: „Jo, dobrý. Myslím, že se to bude opravdu moc líbit… všem.“
Ještě chvilku jsme tam oba jen tak stáli, Lenka zamyšleně koukala na svoje dílo a já jakožto mladší brácha jsem tiše obdivoval umění své starší švíce. (A tehdy se mě to stalo poprvé – odněkud se v mé hlavě vynořila myšlenka. Jasná a přímá, až mě to vyděsilo. Sám sebe jsem se ptal, co vlastně umím? A jaký mám cíl? Co chci dělat a čím být? …děsivé otázky…)
„Lešíku?“
Švícin hlas mě vytrhl z prvního serióznějšího přemýšlení, až jsem sebou cukl.
„Můžu jít s tebou na ten čoch?“ zeptala se pořád hledíc na plátno s andělem roztažené na trávníku u jejich nohou.
A protože jsem neměl nic proti, jen jsem kývl hlavou na souhlas.

***

/…you see the world is turning on and some things are just the way they are, they are…/

***

Už pětadvacet minut jsem měl prázdnou skleničku, ale nějak se mě nechtělo vstávat, abych si došel pro pivo a dalšího panáka. Nehybně jsem seděl bokem od všech, úskokem jsem sledoval dění na parketu a u výčepu a bylo mě tak.. zvláštně.. snad se tomu říká nostalgie? Myslím. Jak lidé pořád vzpomínají, jací byli, co dělali, někdy se jim do mysli vkrade i to podlézavé „déja vu“ (francouzština je vážně děsná, fuj), pak bulí nebo bez nádechu melou o všem, co se již nikdy nevrátí a druhý den je hafo bolí hlava… Tak nějak jsem se cítil, jen jsem byl sám a zticha, s plnou hlavou myšlenek a představ, jenž jsem neznal a ani nevěděl, co s nimi, jestli o nich přemítat, nebo se je snažit potlačit, anebo prostě jít dom a usnout. Ne že by se mě chtělo spát, to ne. Prostě jsem jen nevěděl, co dělat a moc možností na výběr jsem tedy neměl.
Švíca se bavila s holkami ze vsi, vypadala uvolněně a vesele, tak jsem se rozhodl jí počkat. Čoch už beztak pomalu končil, bylo takřka půl páté. Na parketu se již netančilo, lidi jen tak postávali, nebo seděli na zemi, spali, nebo něco nesmyslně žvanili (dalo by se tomu říct totální kulturní vyčerpání, chacha). Jen několik dvojic se nejistě snažilo houpat do rytmu posledních ploužáků, vypadali pošetile, jako hadrové panenky vedené totálně opilým marionetářem. (Kde se v mé hlavě vzalo tak odborní slovo, vole?) S dost velkou závistí, kterou jsem v sobě zatím úspěšně potlačoval, jsem na ně hleděl a mačkal v rukou prázdný kelímek od rumu.
Něco mě těžilo na hrudi. Nepoznal jsem ten pocit, ale byl opravdu nepříjemný, dotěrný a tak nějak ze mě cucal veškerou energii. Usmíval jsem se vůbec alespoň jednou ten večer? Zasmál jsem se alespoň jednomu přihlouplému vtípku od borců, kteří u mě nevydrželi dlouho, prý u mě chcípl pes, ať se z toho rychle vyspím, nedá se na mě koukat, jak vypadám ještě hůř, než když si totálně nažralý bliju pod nohy… Hovada. Tak jsem se sebral a sedl si bokem.
Ne, neusmíval jsem se. Ne, nezasmál jsem se.
Děsné, vím.
A pak se znenadání roztřásl celý svět, já byl najednou na nohách, úplně čilý, s jasnou hlavou, myšlenky se samy sklidili tam, odkud přišli, už mě nemátli, tak jsem mohl racionálně uvažovat, co…
„Aleši!“
Jen nejasně jsem vnímal Lenčin hlas, doléhal ke mně z dálky a vůbec nebyl tak naléhavý, jako ty další dva, co mě donutili vstát, zahodit zmačkaný kelímek za záda a rozběhnout se k výčepu.
„Nech mě být, slyšíš, nech mě… prosím..!“
„Ne, ne.“
„..prosím..“
„Neee, ne. Jsi moje..!“
I když ty dvě temné postavy stáli bokem, na kopečku u prázdného stánku, kam nedosvítilo ani světlo z lamp, tudíž jsem jim neviděl do obličeje, nepoznal jsem je, jejich hlasy jsem slyšel až neuvěřitelně jasně. Automaticky jsem se je snažil identifikovat: Mladá holka. Tedy, oprava, moc mladá holka, tak čtrnáct, patnáct, ne víc než šestnáct let jí mohlo být. A u ní s drsným, nepříjemným a protivně naléhavým hlasem držíc ji pevně, majetnicky kolem pasu stál borec, kterému mohlo táhnout na třicítku. Úchyl. To bylo až přespříliš zjevné.
Snažil se jí líbat na krku a svlékal ji při tom tričko. Přestala křičet, ale jak jsem byl pořád blíž a blíž, vyčetl jsem z jejich nejistých pohybů hluboký strach. Ten jí jistě sevřel hrdlo, ovládl jí. A jak byla o dvě hlavy nižší než ten borec a tenká jako sirka, se ani nedivím, že se nepokoušela bránit. Připlácl by ji o zem palcem.
„Hej, pusť ji!“ zařval jsem na něj co nejrozzlobenějším hlasem. Lehce se mě chvěl, ale to spíš vzrůstajícím adrenalinem než strachem. Já neměl co ztratit. Pár zubů? Polibte mě s nimi…
Borec se na mě pobaveně otočil a ironicky pískl: „Odpal, hrdino.“
Ani nevím jak, najednou ležel na zemi a já se nad ním skláněl. V pěsti mě zběsile pulzovalo a v hlavě jsem cítil proudit rozohněnou krev. Plivl jsem mu do obličeje.
Zavrčel na mě, ale nezvedal se. Spíš mu z očí sršelo překvapení.
Výhružně jsem zvedl nohu nad jeho poklopec. V první chvíli si toho nevšiml, jen na mě pořád hleděl, do tváře se mu vracela barva, rty křivil do vzteklého úšklebku. Podepřel se v loktech, četl jsem mu v obličeji, že plánuje rychlou útočnou odezvu.
„Byť tebou, rozmyslím si to,“ štěkl jsem a ve vzduchu pokýval nohou ze strany na stranu.
Upoutal ho můj pohyb a rázem z něj vyprchala útočnost. Kajícně pozvedl hlavu a vykulil oči.
„Ne…“ zachroptěl a já se musel zasmát.
Kam zmizel ten drsňák? Kde se poděl jeho egoismus a ironie? Z tygra zbyl ochočený křeček.
„Padej,“ sykl jsem a nohou naznačil kopnutí.
Rychle se posbíral a kulhavě odběhl pryč.
Pokrytecký zbabělec. Nádobíčko pod poklopcem si cení víc než svoji čest. A že kdo je pak tady hrdina…
Otočil jsem se na to děvče, málem jsem zapomněl, že tam pořád někde je a nejspíš se klepe strachy. Jenže… Nejdřív jsem ji vůbec neviděl, a to jsem se v té tmě opravdu snažil soustředit na každý stín. Až pak mě napadlo se kouknout níže, vlastně dolů, do trávy. Ležela bez pohnutí dva metry od mých nohou. To mě vyděsilo, snad jsem ji nepraštil? Snad jsem jí nechtěně neublížil?
„Hej..,“ zašeptal jsem, pak jsem udělal pár kroků k ní.
Nereagovala, tak jsem se shýbl k jejímu obličeji. Oči měla zavřené, ale hrudník se jí zvedal. Snad šok, vyčerpání, doufal jsem.
Za zády se mě najednou objevila švíca.
„Vem ji,“ poručila a já ji poslechl.
Opatrně jsem zasunul jednu ruku pod její šíji a druhou pod stehna. Vkládal jsem do toho veškerou něhu, kterou jsem v sobě našel. Co se týče tak křehkých stvoření, jakým byla i ona, nikdy jsem si nebyl jist, zda se nechovám moc hrubě. Já jsem jinak děsné nemehlo, proto třeba radši ani neuklízím nádobí… Děvče sebou vůbec necuklo, neotevřelo oči, nepromluvilo, nic.
Zhluboka jsem se nadechl a následoval Lenku na parkoviště k našemu autu.

***

Sním? Mám snad halucinace? Nebo přeludy?
Vidím přízraky.
Nemluvil jsem něco o tom, že jsem nemocný?
Kecal jsem, že už nechlastám, že? Nebo to byla pravda, ale pak to není možné, já…
…pamatuju si všechno do nejmenšího detailu. Každičkou vteřinu z čochu i z dění po něm.
A vedle, tady, teď sedí švíca. Proč by pak byla i ona v mých představách?
„Opravdu je to ona?“
Teď na mně v tom živém snu dokonce mluví.
„Nevím.“
Kouká se na mně upřeným pohledem plným… soucitu? Myslí si, že blázním. Nebo je to pochopení a věří mi?
„Ano, je to ona.“
Jak tvář onoho děvčete teď už jasně osvětlovala lampa v mém pokoji, byl jsem si svou odpovědí naprosto jist.

***

„Myslela jsem, že už nebudu brečet, když se mě to někdo zeptá, promiň.“
Podal jsem jí kapesníček a ona ho vděčně přijala. Jediným, naučeným pohybem si z obličeje setřela slzy a nevesele se usmála.
„Nezlob se na mne, ale opravdu se jí moc podobáš.“
„Byla mou sestrou. Nic nenormálního.“
Zmateně jsem na ni pohlédl. Byla už v pohodě, mohl jsem se usmát a pokusit se ji rozveselit? Nebo bych tím znovu vše jen pokazil?
Mlčel jsem.
„Mám hlad,“ zašeptala stydlivě a já byl v mžiku na nohou.
Popravdě, změna tématu mě přinesla značnou úlevu. Už jsem se začínal cítit nepříjemně, jak jsem hleděl na tu, mě tak děsivě známou, hezkou tvář přemýšlejíc, jak se někdy věci prostě jen stanou a člověk je musí přijmout, nic jiného totiž udělat stejně nemůže.
Tak jsem doslova letěl z pokoje po schodech do kuchyně, abych jí z lednice přinesl něco k zakousnutí, ať mě tam nahoru neumře hladem. Vlastně… to byla dost nevhodná myšlenka. Myslet na to, že by mohla snad zemřít, byť „jen“ hladem, když…
Potřásl jsem hlavou, vyhnal jsem ty myšlenky.
Otevřel lednici, vzal salám, máslo, sýr a rajčata, ze stolku popadl košík s rohlíky a rychle se vracel nahoru.
Jen jsem doufal, že je opravdu skutečná. Že mě neuletí, jako každý noční motýl… Ti ale lítají za světlem, alespoň tak si to pamatuju. Jsem snad já jejím světlem?

***

Jak se ten svět někdy hezky motá! A vše se děje, no asi tak, jak se má dít, i když někdy je to úplně k neudržení, že má člověk pocit, že tíhu toho všeho prostě nemá šanci unést, byť se bude snažit sebevíc. A jindy… jindy se prostě svět motá dokola a věci jsou, no, tak jak jsou… A je to fajn.

***

Vešel jsem zpátky do pokoje poněkud chvatně. Vážně jsem měl prostě pocit, že tam již nebude. Jako tehdy u té lávky nad řekou – jen jsem se otočil a… najednou mě zbyl jen pocit, nic víc, protože vše ostatní se rozplynulo v nenávratnu.
Jenže teď mě její skutečná přítomnost téměř zmetla na podlahu, jak tam seděla, čekajíc na mně, usmívala se, už úplně vesele, jiskřivě a z očí ji plál příjemný zář, jenž mě polechtal u žeber a ten pocit, to bylo něco vážně úžasné.
Neovládal jsem se, ani jsem nechtěl, prostě to bylo spontánní a úplně přirozené, jen jsem položil talíř a rohlíky na stolík pod oknem, přisedl si k ní na postel, zlehka (a v té chvíli jsem se vůbec necítil jako nemehlo) jí vzal za šíji a dlouze políbil a ona… můj opravdový noční motýl… ona mě objala a po polibku si mě jen jednoduše přitiskla k sobě a… zašeptala…
„Sestra mě o tobě ještě stihla povědět. Řekla, že tě ke mně dovede, abys mě chránil, když tu už nebude.“
„Oba jí máme hodně za co děkovat.“

***

Jeden noční motýl už mohl spokojeně odletět (za jiným, bělejším a vzdálenějším, nekonečným a věčným světlem) a druhý byl doopravdy šťastný, že může zůstat.
Alespoň prozatím.

/…vidíš, svět se dál točí a některé věci jsou prostě, jak jsou, jak jsou…/

Upřímně jsem se překvapil, když jsem poznal, co mám v sobě. Teď chodím s hlavou v oblacích. Zamiloval jsem se.

***

-
/Tak když už jsem věnovala první i druhý díl, věnuju i tenhle. Všem lidem, kteří vědí, co to je, když se řekne: Nechtěná, bolestná, ale neobyčejná inspirace. No a pak všem, kteří vlastně inspirovali mně k napsání prvních tří dílů, i když sami o tom asi nevědí, no. :) /
-

přidáno 03.09.2008 - 21:15
hrubky u tebe neresim, naopak porad cenim to, ze dokazes psat tak dobre cesky. tady dej trochu slabsi. presne jak derrry. vyborne myslenkove pochody, ale kolem mi chybi neco vice. jde videt, ze mas talent na vypravovani, jen jeste vymyslet zajimavejsi zapletky...
přidáno 03.09.2008 - 19:07
Ach jo, ty moje hrubky, omlouvám se, dělám, co můžu, ještě mám v češtině mezery noo... když ale mně už slovenčina nebavííí! :D:D
Díky za koment. :)
Já sama nevím, odkud se "čoch" vzal, ale v Doubravicích a okolí (spíš celé okolí Blanska) se to používá už hoooodně dlouho ;) Stejně tak "švíca" - to se taky hodně lidí divilo, co to je za slovo. ;)
přidáno 03.09.2008 - 18:25
Protože jsem dočetla Vachsse, tak mi ty hrubky ani nevadily, i když jsem na ně jinak vysazená. Jen takovou drobnost - Byla mou sestrou. To mě praštilo do očí, protože mi to přišlo strašně patetické. Nevím čím to, ale bylo. Nicméně chválím spojení pozorný, váhavý...to se mi naopak líbilo moc. Celkově jsi silná ve vnitřních pochodech postavy, to píšeš moc dobře, akorát popis dalších postav a reality za tím trochu zaostává. Jinak čoch, odkud se to vzalo? Co je to za výraz? Poprvé jsem ho četla až u tebe a pořád mě bere. :-)
přidáno 02.09.2008 - 21:42
Mě se to docela líbí...Nočního motýla čtu od začátku ;-),mrazí při tom v zádech...snad bude brzy další ;-)
přidáno 02.09.2008 - 19:42
Tak tohle mne nějak nenadchlo. Po přečtení jsem objevila nejméně pět hrubých chyb. Asi jsi to psala ve spěchu. Chtělo by to pořádně pročíst, hrubky opravit, jinak to opravdu kazí celkový dojem. Je mi líto, že ti nemohu napsat nic pozitivnějšího, snad příště.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Noční motýl III. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Nevěřím
Předchozí dílo autora : Noční motýl II.

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
cambry, človiček, Koala, Severak
» nováčci
cambry
» narozeniny
greta [12], ta_malá [5]
» řekli o sobě
valemart řekl o Španěl :
Kamarád v tom pravém slova smyslu, tulák světa, psavec, barman, boxer, prožili jsme spolu dost Života, prostě beatnik!
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku