Včerejší noc jsem asi moc přemýšlela...nad smutným osudem některých žen, co znám...;(...Muži by jim měli stát po boku...ale nestojí...bohužel...

...takhle to nepůjde dál...;( člověk si musí umět odpočinout...i od toho, co má moc rád...děkuji Vám pane Hrabě...Vy jste mě toho hodně naučil...* a taky děkuji všem za podporu...mám Vás ráda...*

Bolest se rodí hluboko v srdci a zrdcadlí se v očích...přilétněte havrani...ať tu mou nikdo neuvidí... /spontální básnička...emoce si dělají co chtějí...ale naštěstí budou mít jen jepičí život/...*

Ze sbírky: "Uvadlá květena"

ty jsi jako já, já jsem jako ty...

Pro ni..

ve smutku psaná.. asi nesrozumitelná.. ale bolelo to:(

Pocity ze sobotního dne...každé vzkříšení stojí kapku bolesti, když se duše vrací z očistce zpátky do svého těla...

Píši jak to je. Velmi krátce.

/"co budeš dělat po válce? Myslím - kromě toho, že budeš mou ženou?"/

Jednou o půl třetí ráno...Člověk ani nemusí bejt opilej, aby si připadal takhle zvláštně...

Je důležité pochopit, že oheň pálí, a když prší, tak je hlína mokrá...

V mé hlavě

dávam to sem paralelně s Liter-em