Prokletý Básník

Na dně bazénu,
na konci cesty,
svítí tam světýlka,
jak v noci hvězdy.

Neumím plavat,
přesto tam stojím,
dýchám i topím se zaráz,
v díře svý snový.

Sleduju papír,
když mi tužka v ruce tančí,
píše si verše,
jsem prokletý básník.

Napíšu závěť,
svý emoce pohřbím,
utopím ve vodě,
vstanu zas z mrtvých.

Zabil jsem sám sebe v moment,
kdy květiny šly proti včelám,
a to jsem to ani nechtěl,
proč to pořád dokola dělám?

Hledám rozbitý kusy sebe v zemi,
koho, že to hledám?

Hledám sám sebe,
kopu,
ale ne tam,
kde kopat mám.

Myslím na tebe, má lásko,
při každým mým rýmu,
při pohledu do očí toulavým kočkám,
a uprostřed temných nocí, plných mých
hříchů.

Já napíšu ti báseň plnou tajemství,
plnou mých citů,
psanou ne mojí rukou,
z druhé strany pohřbené knihy jen opsané
rukou mou.

Proč tu stále jsi?
Proč to pořád píšu?
Proč mě pořád dokola nutíš mít tě v
životě,
když na srdci máš jen tíhu?