Špatná domluva.

Prší, voda stoupá.

Pár podzimních ministurek, které vykreslují moji náladu.

Múzy se rády líbají, ale mnohem raději s mladíky. O staré básníky už nemají velký zájem, což je nám dědkům hodně líto a smutně ubekáváme v ústraní.

"To tady všichni nosí masku?" zašeptala přikrčená v temném koutě s přáním být neviditelná. Stranila se lidí, děsili ji. "Jistě." odpověděl, bez jakéhokoliv zaváhání procházející starý muž. Nebylo na tom přeci nic zvláštního.

Tak jsem trochu zamířil do klasiky, snad mě proto nebudete moc kamenovat.

Její tvář je jako melodie. Slyším ji...pokaždé, když se na ní podívám. Mohu cítit ten zvláštní pocit tam někde uvnitř mne. Ten pocit...

Přišla si pro útěchu.

Pocitovka z jedné hodiny ranní.

Už se mu to krátí.

Toho návštěvníka můžete zahlédnout na hřbitově, když se pozorně díváte. Musíte mít ale velké štěstí, protože vodníků je u nás poskrovnu.

Dnes jen pár drobnůstek.

Být básníkem a bát se být právě jím.

Při sekání trávy pro koně,nebo vlastně už ze sedadla traktůrku.Těch kytek tam bylo výcero druhů

Okamžik, jenž lásku svírá.