"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Trochu starší text a pokus zjistit, jak to s tou prózou na literárních webech vlastně je :).

Reakce horkým perem na komentář k tomuto dílu: http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=34112-pusta. To jen aby bylo jasno, o co kráčí :).

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Tak tahle už je s happyendem, i když jak se to vezme :-).

Moje jediná povídka, už je to taky hezkých pár let co jsem ji napsal.

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Krátká povídka z víkendového workshopu tvůrčího psaní. Základ je pravdivý, ale na začátku byla jenom náhodně vyposlechnutá konverzace.

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

Znáte projekt Piána na ulici? Pamatujete když na "hlaváku" stál klavír?

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.