Když tak procházím sešity se svou ranou tvorbou, tak s nimi nacházím i některé vzpomínky. Třeba tuhle jsem napsal tenkrát, co mě pochválil Michal Horáček (řekl, že jsem šikovný). Za co že mne pochválil? Za to, že jsem jako pomocný stavební dělník bleskurychle přestříhal plot, který odděloval jeho pozemek od sousedního, jenž údajně značně předražený přikoupil. Podíval jsem se mu do tváře a viděl, že štěstí je krásná věc. I to co se dá za prachy koupit. Ale Bludný Holanďan s tím nemá nic společného, pouze to, že vznikl ve stejný čas, v roce 1991. Je to takový monolog životem znechuceného herce.

... opäť jeden životný paradox - už ma ich postretlo pomerne dosť...

..někteří lidé jsou zahleděni jen do sebe a neberou v podtaz jiné, výsledky jiných, trápení jiných..jedním slovem dokáží vše zničit jako domeček z karet...ale stavíme znovu, protože abychom mohli stavět dál, musí ho někdo zničit?

Nemám ráda drogy, alkohol, cigarety, ale to neznamená, že se neumím bavit. Nemám ráda falešné lidi a o to víc mám nepřátel, protože nemám problém říct člověku do očí, co si o něm myslím. Lepší to asi není, ale férovější určitě.

...na některé momenty zapomeneme, avšak díky těm, na které zapomenout nelze, jsou s námi stále... a to je fajn! :-)

Malý experiment... Ano, do města nám přijeli kolotoče.

Když je chuť.

Dnes jsem navštívila diagnosťák a zanechalo to ve mně šílené dojmy a emoce... Kdybych je nedala na papír... neusnu:-)

Do anotací nikdy nevím, co napsat, takže: ifgasjfoasfůoa.

částečně odposlechnuto v kanceláři

Rázná Vanda.