Zase další smutná, nějak se mi poslední dobou nedaří být optimistka ve psaní, ale ono to zase přijde. Snad vás tou básní příliš nezklamu. :) A asi pro všechny, kteří už nás opustili a vydali se jinou cestou.

Neděle, těsně před rozedněním, zima, ticho... a osamělej muzikant, kterej přišel o nástroj...

Trošku jsem se snažila popsat mé myšlenkové pochody, je to složité, co vše se v mém životě stalo. Možná někdy příště :)

Jen pravda a bolestná zkušenost...

zase jen takový výkřik... snad už jsem si těch smutků konečně užil dost...

Jen pokus vyjádřit své pocity z toho, jak moc mi chybí dům mého dětství, protože to už je dávno pryč...

svata pravda (jak pro koho)

nesmutnit, nelitovat :) nic osobního, jen jsem si hrála :) snad to tentokrát není tak hrozné :/

Tahle je pro tebe tati... Vím, že to máš těžké (říkej si co chceš) , ale já to chápu. Tahle je pro tebe. Protože s tebou bydlím a i když máš občas své nálady (a já časté zarachy) mám tě ráda. Pro mě jsi ten nejdůležitější muž v mém životě. Asi občas vyvádím skopičiny, ale jsem v pubertě - odpusť... Vždyť víš, jak moc tě mám ráda a jak tě potřebuji....

a je to zase venku :)

Jen tak po dlouhé době jedno z mnoha zas.

Konec devítky... Najednou se zastavím a zamyslím se... Proč jen to uteklo tak strašně rychle?

,, Přeměna" ...

milióntádvěstětisícísedmsettřicátášestá básnička o smutné náladě