Tak jdem do války....

Je to snad moje vina,
že odvedli mi na smrt syna?
Dali mu do rukou zbraň
a řekli mu ted se s ní braň, jsi vojákem.

Však stačí jeden výstřel
a on bude jen pouhou vzpomínkou,
říkat si budem ,
on se vždy usmíval,
nazýval nás šťastnou rodinkou.

Však vrátí se ještě?
Vrátí se nám?
Pořád se ptám,
jsou-li slzy kapky deště,
tak nebe pláče se mnou ,
když je sám.

Stále doufám,
že se otevřou dveře
a on bude zpět,
ale takhle nefunguje svět,
já vím.

Říká se,
že naděje umírá poslední
a já se bojím,
že on s ní.
Co vlastně bůh může, co smí?

Může mi vzít syna
a mě nechat žít?
Může? Má to tak být?

Stále se ptám,
stále doufám,
že není sám
a přesto si troufám říci,
že do dveří už nevkročí...

A co, že mi srdce poroučí mít naději,
jsme přeci dospělí.
Nebojím se smrti,
chci ho slyšet,
jak řekne mami a tati,
jsem tu s vámi.

Blázen se ze mě stal,
už nemám sílu,
miluji Tě navždy můj jediný synu.

Má kůže je bílá,
jak onen svět.
Náhle otevřou se dveře
a v nich můj chlapec,
on je zpět.

Co je ti mami?
Prosím slib mi, že už nikdy nebudeme sami?
Slibuju mami navěky.....