RŮŽE

víc šedivo než zeleno je dneska po ránu,
únava pulsuje místo mé krve,
kladívka všedních dní ťukají na bránu,
s hořkými kapkami bolí jak prve.

Bílý a bílý, ta dvojice k snídani,
co mne vždy přinutí, znovu si vzpomenou,
vzdychnu si šumivě jak Ohře za Kadaní,
sama se nechci znát, když jsem na kolenou.

Když bolest odlišné významy získala,
těžké pak vysvětlit, co děje se ve mně,
když dítě své škrtila, ve vlasech ho vískala,
stejně tak cítívám, tesklivě, temně.

A nejsem statečná, vždy nemám sil vzepřít se,
bývám tak slabá, jak jen člověk může,
život tak zrychlený na paty lepí se,
a proto bez trnů uschla by růže.