Dá se říct, že tohle je napsané na ušmudlaný papírový kapesník, kterým tentokrát nebyl kapesník, ale můj mozek v pět hodin ráno....

Pohlť nás.

Ani nevím, kde jsem na to přišla, protože Bůh byl vždycky tak nějak mimo mě a raději věřím v život, no, ale snad to nebude taková tragédie jak se mi to zdá. Omlouvám se za poslední řádek :)

včera mi napsala žena, dávná blízká... ukázala mi, jak může být člověk člověčím... a já se za své "kdysi" zastyděl... Ještě se musím moc učit, Moniko! Děkuju za Tvé člověčenství!!!

...trochu imprese, trochu kocovina...

někdy přijdou večer, jindy za deset minut osm a ne vždy nám je všechno jasný...

...bylo-nebylo, stalo se-nestalo, kdo dnes už ví...?

Báseň o nemoci,stojí za přečtení,asi nejopravdovější co sem kdy napsal.

Vyznání ženám, vlasti, vyčiníme sobě, Bohu, blahořečíme přírodu, v úctě vzýváme Vesmír, ale Té, jež nese naše myšlenky, Té sestře Múz, tak na tu kašleme! … snad jsem to dneska zachránil!? No, co bychom bez tety Básně dělali? Holenkové, byli bychom v loji!

Trochu jiná, než obvykle.

Tuto báseň jsem složil před měsícem v noci a myslím, že za přečtení určitě stojí.