Šílený...Představtě si ICQ jako svět sám o sobě. Vesmír, kde místo hvězd zářej zelený kytky....

Když spolu dva lidé nemohou být... tak to bolí... oba...

Nesnesitelná lehkost bytí? Je to smutné, poetické a patetické? Možná je to o životě! Třeba jsme všichni také listím, dokud nás někdo nesemele do kompostu nebo nespálí! Po zimě vypučíme a narodíme se na jednom stromě, abychom pomalu "dozrávali" a zezeleněli. Po létu přijde podzim a my ztratíme svou zdravou barvu a proměníme se v různobarevnou hromadu popadaných lístku, které skončí na zemi pod stromem. Pak nás někdo uklidí a vše začne nanovo! Je to taky trochu bajka! A alegorie! Vytrhnout své vlastní srdce a dát ho někomu jinému. Pořád něco někomu dáváme, přátelství, lásku, radost, ale i bolest a zklamání! A možná je taky všechno jedno! To jen my lidé se pořád v něčem pipláme a snažíme se najít odpovědi na všechny své otázky! Je to dobře, nebo špatně? Všeho moc škodí... Listí je to jedno, to je, nebo není! Nepřemýšlí, neplánuje, nemiluje a necíti nenávist nebo závist! No jo, no... :-)

Zdálo se mi jednou v noci, a já měla pocit,že to musím zapsat..

Příběh dvou přátel, kteří zjistili co k sobě cítí příliš pozdě... "...Bylo pro něho strašné těžké jí neodpovídat, ale nechtěl, aby se kvůli němu trápila. Myslel, že takhle na něho zapomene snáz. Ale teď byl rád, že tu byla. Cítil se strašně a potřeboval někoho, kdo by ho podporoval..."

To je můj příspěvek ke smutnému výročí velké války. Nenávidím války.

:-)

Žažít zklamání, dále žít jen nadějí... A potom nastane zlom - žít či nežít?.........Nevím, co víc dodat. Snad je to, že je to snad to nejsmutnější, co jsem kdy napsala....../žánrem je to tak trochu i fantasy/

I takhle někdy život končí

úsměv nahradily slzy smutku...teď můžu, protože spí

K téhle povídce mně inspirovala jedna píseň... A jedna smutná skutečnost, ze které jsem se potřebovala vypsat...

..

..jako vzpomínka..

opustila mě a já tomu nedokázala ubránit.Bolí to a moc.Jenže co mám dělat když ona nechce??Todle je moje starší dílko.Nikdy na tebe nezapomenu.

Napsaná z čirého pocitu, snad smutku, melancholie, nebo já nevím. V autobusu, v 17:10.

nechci se loucit, vrat se

Reflexe

skoro skutečnost?