přidáno 07.11.2007
hodnoceno 5
čteno 626(16)
posláno 0
Vešli do mého světa. Nezval jsem je. Nevím, proč přišli a co ode mně chtějí, říkají, že mi pomůžou. A zatím mě ničí. Všude slyším hlasy, jsou jich desítky. Pomoc. Jediné slovo, které znám za poslední tři měsíce, zní mi ve všech myšlenkách a prosakuje všemi mými hříchy. Chtěl bych vědět, jak se mám bránit. Nikdo mě nechápe. Ten bílý pokoj je tak studený, je mi v něm pořád zima a chtěl bych pryč. Domů. Zítra jdu domů. Bojím se, co tam najdu... nebo spíš koho tam najdu.


„Vítej doma!“ Máma mě pevně objala hned ve dveřích. Nuceně jsem se usmál, aby nepoznala, jak velký mám strach. „Ahoj.“
„Pojď se najíst, musíš mít hlad.“ Pomohla mi z kabátu, sundal jsem si boty a bosky šel za ní do kuchyně. V místnosti už to vonělo. Zhluboka jsem se nadechl. Pikantní zeleninové rizoto. Moje oblíbené. Okamžitě jsem dostal hlad a na chvíli odsunul stranou znepokojující myšlenky a obavy z toho, co přijde.
„Táta je v práci?“ zeptal jsem se a sedl si ke stolu. Máma přikývla. „Chtěl si vzít volno, ale nevyšlo mu to. Neměl ho kdo zastoupit. Přijde kolem šesté.“
No dobrá, nevadí. Počkám na něj. Bylo by asi lepší, kdyby tu mohl být se mnou, myslím, že bych neměl takový strach. Jeho přítomnost mě vždycky trochu uklidňovala. Tak si zatím třeba budu číst. Televizi jsem od jisté doby nesnesl. Mám dost vlastních hlasů a obrazů, nepotřebuju ještě nějaké další, jakkoliv virtuální.
Najedl jsem se do sytosti a mezitím si povídal s mámou o tom, co se dělo, když jsem tu nebyl. Stará sousedka o dva domy dál umřela, už to měla chudák nahnuté víc jak rok, fenka Laura mého kamaráda Petra má štěňata („Petr se nabízel, že jestli budeš chtít, jedno ti dá.“) a ve škole se po mně všichni ptali, prý jak se mám a kdy se k nim vrátím. Je milé to slyšet, přestože nevěřím, že zvlášť od některých jedinců to bylo myšleno upřímně. Se školou mám velmi rozličné zkušenosti. Nikdy jsem nebyl outsider, naštěstí, to by pár věcí asi dost zhoršilo, dokázal jsem se bavit se všemi a v učení se mi vedlo slušně. Jenže když mě začali pronásledovat, asi jsem se změnil, no to by změnilo každého. Někteří spolužáci se ode mě odtáhli, ale vlastně se jim ani nedivím. Někdy jsem se choval podivně.
Zalezl jsem si do pokoje do rožku sedačky u televize. Chvíli jsem nedůvěřivě hypnotizoval matnou černou obrazovku, jako bych čekal, že se co nevidět sama od sebe rozsvítí, pak jsem se ukryl do bezpečných záhybů tlusté červené opelichané deky a otevřel jsem knížku Dobrý ročník, dárek od mamky na přivítanou. Ten příběh mě zajímal, ale na filmy jsem neměl náladu, tak jsem ho chtěl objevit pomocí černě potisknutých stránek.
Zrovna jsem se jakžtakž ponořil do děje, když se moje psychické rozpoložení náhle změnilo. Začal jsem se cítit tak nějak podivně, provázen táhlou nevolností od žaludku. Chvíli jsem to ignoroval, ale pak se mi najednou písmenka v knížce začala rozlívat a běhat po stránkách. Vystrašeně jsem ucuknul pohledem a odložil příběh stranou. Je to tady, pomyslel jsem si. Schoulil jsem se do sebe a přetáhl si deku přes hlavu. Toužil jsem alespoň po nějakém bezpečí. V červeném prostředí jsem se roztřásl, ale odmítal jsem otevřít oči nebo se jakkoliv pohnout. Nevolnost se zhoršila a měl jsem pocit, že slyším, jak na mě někdo mluví. Nerozuměl jsem slovům, ale věděl jsem, že máma to není. A nikdo jiný v domě nebyl. Prosím ne, prosím ne teď... opakoval jsem zoufale pořád dokola. Už to nebude dlouho trvat... rozpoznal jsem zcela náhle v té změti zvuků a šumu v mé hlavě. Snažil jsem se nemyslet na nic. Někdy mi to pomohlo. Hlavně se nesoustředit na to, co se ve mně děje.
Doufal jsem, že to odezní dřív, než přijde máma. Nechtěl jsem, aby mě takhle viděla. Pokaždé se hrozně vyděsila a potom plakala. Trhalo mi srdce ji takhle vidět. Vždycky dělala všechno proto, abych se měl dobře, a já jí to prakticky znemožnil, když jsem se před půl rokem změnil.
Tentokrát jsem měl štěstí. Hlasy si se mnou zřejmě nechtěly povídat, protože šum pozvolna ustával, až se opět rozhostilo slastné ticho. Jako po bouři, kdy je příroda nasycená dešťových kapek a touží je jen v klidu vstřebat. Tak jsem já teď toužil pouze po klidu a prázdnotě. Všechno je lepší než když se vám o stěny lebky tříští zvuky, které tam nepatří.
„Stefe!“ zaslechl jsem vyděšené hlesnutí. Pak se ozvaly rychlé kroky, sedačka vedle mě se zhoupla pod něčím těžkým a já jsem náhle jakoby rozespale mžoural na svět. Máma ze mě stáhla deku.
„Miláčku, je ti špatně?“ ptala se starostlivě.
„Ne,“ odpověděl jsem a proklínal se za to, že se můj hlas třese. „Byla mi zima.“
„Vážně?“ viděl jsem na ní, že tomu chce věřit. „Měl’s říct, víc bych zatopila.“ Vstala a ihned šla svůj nápad realizovat. Trochu jsem si oddechl. Nechtělo se mi nic vysvětlovat a znovu se nořit do toho, co jsem se tak pracně snažil zapomenout.
V zámku zarachotil klíč – táta byl doma a donesl mi štěně.


V noci mě pronásledovala The, dívka s obličejem od krve, už od prvního okamžiku, kdy jsem usnul. Nikdy mi neřekla, co se jí stalo, většinou se mi smála nebo mě nabádala, abych si taky něco udělal. Její vinou jsem si skoro zlámal vaz, když jsem před nedávnem úmyslně spadl ze schodů. Nakonec jsem jako zázrakem neutrpěl víc než pár škrábnutí. Někdy za mnou chodil i Cat, toho jsem měl radši, protože si se mnou povídal a byl na mě zlý málokdy. Byl vysoký a hubený a v obličeji docela hezký, akorát měl málo vlasů. Hodně toho zažil a posiloval mi sebevědomí. Tvrdil, že dokážu cokoliv. Jen jednou jsem na něj křičel, protože trval na tom, že musím vyzkoušet tátovu zbraň na Petrově fence. Když pochopil, že ho nehodlám poslechnout, zaťal mi do hlavy hřebíky. Jen přeneseně. Ale bolely jako skutečné.
The v mém snu seděla na okně mého pokoje, houpala nohama a bavila se tím, že mi vytahovala z hlavy myšlenky a spojovala různé jejich kousky dohromady, takže jsem se třeba viděl, jak si začínám mazat chleba máslem, a končilo to druhou třetinou porodu mé matky. Když mi to působila ve snu, ještě se to dalo přežít, ale jednou se mnou šla celou cestu do školy a já musel čelit této nechutné hře. Netuším, jak jsem vypadal nebo se choval, ale byla to nejhorší a nejdelší cesta do školy v mém životě. Byl jsem tak zničený, že jsem se sotva doplazil do třídy. Profesor mě obratem poslal domů, takže jsem ho svým stavem musel asi vylekat.
S trhnutím jsem se probudil a bezděky se v posteli posadil. Okamžik trvalo, než jsem si uvědomil, kdo a kde jsem. Vzápětí nato jsem ucítil, jak mi něco studeného stéká po zádech. No ovšem, pot. Většina nočních můr je provázena malou záplavou studeného, případně horkého potu. Pokud jde o mě, dalo se to nazval realitou.
Tak jako vždycky, když se v noci probudím, jsem zabloudil pohledem k digitálnímu budíku na nočním stolku. Červená čísílka se právě přehoupla do stavu 02:02. Hezký čas.
„Tak jsi vzhůru.“
Nemohl jsem ani vykřiknout, jak jsem se lekl. Až teď jsem zpozoroval, že The stále sedí na okně. Chvíli jsem na ni jen zíral. V tom hutném šeru jí alespoň nebylo vidět do tváře.
„Proč mě děsíš?“ vyčetl jsem jí.
„Proč mě otravuješ svou odpornou existencí?“ opáčila posměvačně.
„Nemusíš tu být,“ namítl jsem. „Nech mě spát.“
„Ne,“ odsekla. „Až mi řekneš, jak umřeš.“
„Já neumřu.“ Roztřásl jsem se. Začínala mi být zima. V srdci. „Alespoň ne teď a už vůbec ne kvůli tobě.“
„Ale umřeš, a moc rád.“
„Nesnáším tě!“ zasyčel jsem a dělal jsem, že se znova chystám spát.
„Dívej se na mě, když s tebou mluvím.“ Práskla pěstí do okenního rámu. „Protože když teď usneš, budeš litovat, že ses narodil. Jestli si myslíš, že trhat myšlenky je to jediné, čím se ti dokážu dostat do hlavy, tak jsi ještě nic nezažil.“
Věřil jsem jí. Nikdy nelhala. „Proč mi neřekneš, kdo ti ublížil?“ snažil jsem se odvést její pozornost. Jenže mě měla v hrsti.
„Ty tu nemáš co dělat, víš? Jaký máš právo otravovat svoje rodiče? Způsobuješ jim jen bolest. Tak přestaň být sobeckej a něco s tím konečně udělej!“ chtěla mě vyprovokovat.
„Prosím neubližuj mi...“ cítil jsem, jak mě opouští síly. Skoro jsem se nemohl nadechnout. Neměl jsem... touhu jí vzdorovat. Už jsem byl unavený. Už mě to nebavilo.
„Já ti řeknu, co uděláš,“ pokračovala ve svém sebejistém monologu, „půjdeš do koupelny, vytáhneš z lékárničky žiletky a jednu si sem doneseš, tu nejostřejší. Pak si sedneš zpátky tam, kde teď jsi, a ukážeš mi, že si umíš do žil udělat díry. Však víš, jak se mi to líbí.“
„Ne, to neudělám.“ Třes v mém těle zesílil. Nedokázal jsem ho potlačit. Znovu jsem si lehl, otočil se k ní zády a stočil se do klubíčka. Bylo ticho.
Jenže pak začala ječet, a to tak pronikavě, že jsem myslel, že se mi rozskočí hlava. Vydržel jsem to jen pár vteřin.
„Dost!“ vyjekl jsem zoufale. „Všechny vzbudíš!“
„Ne-e,“ ušklíbla se, „slyšíš to jenom ty. Mám pokračovat?“
Vyskočil jsem z postele a běžel do koupelny. Ložnice mých rodičů je na druhé straně chodby a koupelna hned vedle mě, tudíž nehrozilo, že bych je svým pobíhám vzbudil. Rozrazil jsem dvířka od lékárničky na zdi vedle vypínače, potmě jsem nahmatal krabičku s nebezpečně ostrými plátky kovu a jeden sevřel v dlani tak pevně, že se s mojí kůží ihned spojil v jednu rudou linii. Obrátil jsem se a rychle mířil zpátky.
„Vážně je to to, co chceš?“ Oči se mi plnily slzami, když jsem si vyhrnoval rukávy od pyžama. I v tom šeru jsem viděl, jak se jí zablýskly oči. „Ano, uděláš mi velkou radost. Nechceš si na to rozsvítit?“
„Čubko!“ vyplivl jsem ze sebe nenávistně a pohrdavě, jak se mi po tváři rozlily první slané kapky, a rozsvítil lampičku. Místnost zalilo mdlé žluté světlo. Všechno bylo tak absurdní... Přiložil jsem si žiletku ostrým krajem z levému zápěstí a zatlačil. Udělal jsem první tah. Hluboká rýha se brzy začala plnit krví, která mi následně plynule stékala do dlaně. Druhé ruce jsem provedl to stejné, i když poněkud méně obratně. Vůbec jsem v prstech neměl jistotu, ale podařilo se mi to napoprvé. Nebyl jsem v nejmenším překvapený.
„Už je ti dobře?“ vzlykl jsem, hledě jak mi život z těla proudí pryč a vsakuje se do tmavého povlečení. Moje slabost ještě zesílila.
Prohrál jsem. A bylo mi to líto.
The něco říkala, ale já ji nevnímal. Začal jsem překračovat hranici svého světa a jako ve zpomaleném filmu jsem cítil, jak se propadám do svých peřin a oči se mi samy zavírají. Začalo to být příjemné.
A pak se rozrazily dveře do mého pokoje.


Chvějivě jsem otevřel oči. Uvědomil jsem si tlak v zápěstích a potom jsem nad sebou uviděl bílý strop pomalovaný veselými obrázky. Stromečky, domy a sluníčko s očima. Nechápal jsem.
„Stefe,“ zaznělo nade mnou něžně. Máma seděla na kraji... postele. Byl jsem v posteli? Ve své? Ale co ten strop?
Poznala, že jsem zmatený, tak citlivě řekla: „Jsi v nemocnici.“
Otevřel jsem ústa a vyšel ze mně jen šepot. „V nemocnici? Proč?“ Všiml jsem si, jak ji do tváře bodl osten bolesti.
„Asi ti bylo zle,“ pohladila mě po čele, „podřezal sis žíly.“
Najednou jsem si vzpomněl. Zachránili mě? Přál jsem si, aby to nebyla pravda.
„Proč?!“ Obličej se mi zkroutil zoufalstvím a zmatkem. „Proč to udělali, já chci umřít! Já chci umřít... umřít...“ opakoval jsem chraptivě a skutečně litoval, že si nedokážu vyvolat zástavu srdce.
V nohách postele se křivě usmívala The.

přidáno 14.04.2008 - 12:52
je to dost sugestivně podané, ale možná jsi mohla přitlačit trošku více na pilu, ještě to emocionálněji vyostřit (boj sám se sebou), pak by ten závěr vyzněl o hodně líp. Přesto tvoje povídka patří k tomu lepšímu, co jsem tady četla. Těším se na další.
přidáno 14.04.2008 - 10:34
je to povedený, řekla bych.. :)
$)
V nohách postele se křivě usmívala The. - pěkný.
přidáno 08.11.2007 - 21:17
Děkuju za kritiku. Já nepíšu jen smutně, mám i veselá díla, ale pravda, není jich moc. Nebaví mě psát vesele, není v tom pro mě hloubka, pozitivní emoce mi v psaní nic nedávají, taky se mi zdá, že je neumím dosti věrohodně zobrazit. Co se týče Daily Dreaming, hlavní hrdina nechtěl žít, protože neviděl žádnou naději, že by se zbavil světa a postav, které si jeho nemoc vytvořila, aby ho týraly. Nechtěl už jim dál čelit.
přidáno 08.11.2007 - 17:48
Těžký život schizofrenika? Asi si to nebudeme moci dost dobře představit, pokud to nezažijeme... ale podáváš to dost sugestivně... ;)
přidáno 08.11.2007 - 16:40
Přečetla jsem všechna Tvoje dílka na tomto serveru. Povídku máš napsanou dobře, ale nějak mi uniká její smysl, proč vlastně ten hlavní hrdina nechtěl žít, když už se ho podařilo zachránit? Život v každé situaci stojí za to, věř mi.Všechny Tvé příspěvky jsou na smutnou notu, měla bys také zkusit nějaký jiný žánr, snad ten život není jen smutný. Ale může to být jen můj názor. Přeji hodně inspirace do další práce.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Daily Dreaming : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Pohled ze tmy - dvojí svět /1. část
Předchozí dílo autora : Mrtvý ukazatel

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku