Poslední tanec

… Jak rudá je krev,
tak se drž a pojď
se mnou tančit, tančit Valčík! …

Hlasitá hudba se linula z otevřených dveří nočního baru. David se třásl po celém těle a opíral se o zeď. Vnitřnosti se mu svíjely v křeči a on hlasitě a namáhavě oddychoval. Konečně se objevil Marian a obezřetně k němu přistoupil, jako by se jednalo o obtížný hmyz a ne o člověka.
„Máš?“ hekl David. Mario přikývl a nastavil dlaň. David mu do ní vtiskl dvoutisícovku a malý pytlíček mu z ruky téměř vyrval. Bez pozdravu se odbelhal do tmavého průchodu, kde předchozí tři noci přespával.
Čelo se mu perlilo potem, když konečně držel jehlu s heroinem. Dal si víc než obvykle, vždyť tenhle strašný absťák potřebuje větší dávku. Vyhrnul si rukávy a odhalil zjizvené a rozpíchané ruce. Nezdržoval se hledáním žíly, prostě jehlu zabodl do předloktí. Ucítil, že minul a rychle ji vytáhl. Chvíli pozoroval nachový pramínek, jak si razí cestu mezi jizvami. Pak si stáhl kalhoty a tentokrát přesně vpíchl jehlu do žíly na pravém stehně.
Jeho „zlatá dávka“ mu pomalu začala kolovat krví. Pochopil, že to přehnal, až když se udeřil hlavou o chladný beton a ztratil vědomí.

Otevřel oči, do nichž se mu opíralo sluneční světlo. Omámeně vstal a rozhlédl se kolem sebe. Krásné počasí rozehřívalo zelený trávník, na kterém před chvílí ležel, vysoké topoly se chvěly v příjemném větru a vrhaly podlouhlé stíny. Rozhlížel se okolo sebe, oči doširoka rozevřeny.
Blížila se k němu štíhlá postava v černých šatech, obličej zahalený tmavým závojem. Zastavila se dva kroky před Davidem a zlehka se mu poklonila. Udělal totéž a uchopil ji levou rukou v pase, pravou stiskl její dlaň v černé rukavičce. Začala hrát tichá a nevtíravá hudba a David s neznámou se roztančili. Valčík. Raz dva tři, raz dva tři…
David se snažil nahlédnout pod závoj, ale v rychlém víření se mu to nedařilo. Teprve teď si všiml, že už nejsou v krásné přírodě, ale v potemnělém sále, osvětleném jen svícemi a starodávným lustrem a on že má na sobě společenský oděv s bílými rukavicemi a černým motýlkem.
Hudba hrála čím dál rychleji a jeho tanečnice se otáčela víc a víc. Její obraz se mu rozmazával před očima a on se chtěl vytrhnout, zastavit se nebo vykřiknout, ale z hrdla mu nevyšla jediná hláska a jeho tělo dál vířilo v zběsilém tempu. Hudba mu náhle připadala jako kvílení divokých koček a jejich tanec přestal připomínat valčík. Pak si všiml, že jí v šíleném otáčení spadl závoj a odhalil tak šedou lebku bez očí a bez výrazu.
Konečně vykřikl a děsivá kostra ho pustila z drtivého objetí. Spadl a zavřel oči…

„Sestro, otevřel oči, vidíte? Třeba se z toho dostane…“ zašeptala s nadějí mladá sestřička Blanka. Její o dost starší kolegyně smutně zavrtěla hlavou.
„Nedostane, Blaničko. On už nemá v pořádku žádný z vnitřních orgánů, víte? Z toho už ho vysvobodí jenom Pánbůh. Ale víte co? Jděte za ním. Ale jen na chvíli.“
Blanka v zelené roušce vstoupila na pokoj Jednotky intenzivní péče. Její pacient měl stále otevřené oči a hleděl na strop. Při životě ho udržovaly desítky hadiček. Upřel své bolestí zkalené hnědozelené oči do Blančiných modrých a usmál se.
Vždyť za Blankou stála jeho nevěsta v černém závoji a přicházela mu dát dlouho očekávaný svatební polibek…

Na jednom z přístrojů zapípala dlouhá červená čára.