moc stará věc, která se mi poslední dobou tak nějak vrací, tvůrčí proces byl podoben porodu minimálně paterčat, ale nějakým způsobem to muselo ven - třebaže s šišatýma hlavičkama:)

Svůj osud se častokrát snažíme změnit, když víme, že se stane něco špatného. Ruka osudu si nás však vždy najde a dokoná své dílo, i když jej trochu zmírní, přesto nás to bolestivě zasáhne.

abychom ho neslyšeli a nevyplašili...

Po přečtení básní Sapfó jsem nejenom pod dojmem prastarých veršů, ale i pod vlivem "Chvylkové citové nevyrovnanosti" k jedné slečně napsal tuto básničku..

Jednou, ještě na jiném pracovišti, jsem si všiml, že má kolegyně je dnes jaksi jiná, celá rozjařená! Zeptal jsem se jí, co tak pěkného se přihodilo, že má takovou dobrou náladu! Se šibalským úsměvem mi odhalila své pravé rameno a na něm měla Henou nakreslenou krásnou pumu ve skoku! I já byl ten den nějak rozverný a o přestávce jsem jí napsal tuhle básničku. Ještě teď mi v uších zní její smích něžnou rolničkou!

Kdysi jsem si k ní poznamenal: "Teď už to vím..." , ale je tomu již dlouhý čas. E

nebo nemusí...

... loučení ...

Kdo ví, jak to je?

Mám tvůrčí krizi...zase :-)

Jedna taková hravá..

Šílený...Představtě si ICQ jako svět sám o sobě. Vesmír, kde místo hvězd zářej zelený kytky....

jen slova co se ze mě neřízeně vysypala..

Stará....záležitost minulosti, jež se táhne přes přítomnost až do neurčité budoucnosti. E