|
Experimentální fantasy román psaný s podporou umělé inteligence. Eldara ilustruje téma bajkou, dvojčata pak řeší svoje pocity a večer se dozvědí o vztazích Eldary s ostatními elfy.
|
Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.
Kapitola 33: Rovnováha lesa
Eldara viděla, že pro Vamesu je opravdu těžké se s tím, co jí řekla, vypořádat, tak se rozhodla jí to ulehčit.
„Jestli chcete, mohu vám vyprávět pohádkový příběh, který vám to téma ukáže z jiného pohledu a snad vám ulehčí mu porozumět,“ navrhla Eldara.
Vanesa se naklonila kupředu. „Vyprávějte!“ řekla se zájmem.
„Byl jednou jeden cestovatel jménem Bystrozraký,“ začala Eldara vyprávět. „Šel po cestě lesem a měl zrak ostrý jako jestřáb. Jednoho dne, když cestoval, zahlédl v dálce zeď přes cestu, obrovskou, neprostupnou. Prohlédl si ji z dálky, a když nespatřil žádnou cestu skrz, odbočil a pokračoval jinou cestou, dlouho předtím, než by se dostal ke zdi.“
Zastavila se a po chvilce pokračovala: „Později šel po stejné cestě jiný cestovatel, jménem Krátkozraký. Šel stejnou cestou, ale nemohl zeď zaznamenat, protože dohlédl sotva na špičku svého nosu. A tak šel dál, dokud do zdi nenarazil. Ohmatal ji, cítil její chladný povrch, její nepřekonatelnou výšku a pevnost. Prozkoumal ji, ale když nenašel způsob, jak ji překonat, otočil se a vydal se jinou cestou.“ Eldara skončila.
Vanesa naklonila hlavu. „Takže ponaučení je, že být krátkozraký je lepší, než vidět dobře?“ podivila se. „Protože Krátkozraký zeď skutečně prozkoumal, zatímco Bystrozraký ji viděl jen z dálky? Rozhodnutí Bystrozrakého mohlo být špatné, protože měl o zdi jen polovičaté informace. Mohl tam být skrytý průchod, kterým by se Krátkozraký dostal na druhou stranu, ale Bystrozraký by ho nikdy nenašel.“
Eldařiny rty se zkřivily do mdlého, vědoucího úsměvu. „Může se to tak zdát a není špatné nad tím tak uvažovat, ale skutečnost je méně příjemná — obě cesty mají svoje výhody. Krátkozraký důkladněji prozkoumal zeď a měl šanci objevit skrytý průchod, ale ten tam nakonec nebyl. Bystrozraký zase odbočil dřív, takže ušetřil čas.“
Zatímco Vanesa přemýšlela, Vamesa byla zmatená, řekla: „Co to tedy znamená? Která možnost je lepší? Vědět, nebo nevědět?“
Eldařin výraz změkl. „Způsob Bystrozrakého je rychlejší, úplně se vyhýbá zdi, a tak šetří čas a úsilí. Neplýtvá vzácným časem na něco, o čem si myslí, že to nepůjde. Ale cesta Krátkozrakého je hlubší, stráví čas zkoumáním zdi, a tak se o ní ledacos naučí. To pro něj může být výhodné v budoucnu, i když v tom okamžiku žádný skrytý průchod nenajde.“
Vamesa se nadechla a složila dlaně do klína. „Takže ani jeden způsob není lepší než ten druhý?“
Eldara přikývla. „Jsou jiné, ale oba jsou dobré. Nejlepší je rovnováha mezi nimi. Svět obecně funguje tak, že nikdy není jen jeden nejlepší způsob. Každý způsob má svoje výhody a svoje nevýhody. To znamená, že když něco děláte správným způsobem a někdo jiný to dělá jinak, jeho způsob může být stejně tak správný jako ten váš.“
Vamesa se tvářila zamyšleně. „Takže to znamená, že si nemusíme vybírat mezi věděním a nevěděním? Máme přijmout, že oba způsoby jsou dobré. A že nejlepší je vědět jen o něčem a u toho ostatního si být vědomi své nevědomosti a zkoumat to, teprve až na to narazíme.“
Eldařin úsměv se opět rozšířil. „Ano. A to je ta lekce, která stojí za zapamatování.“
Vamesa vydechla a svěsila ramena. „Děkuji,“ řekla, „ale myslím, že víc odpovědí dnes ráno nezvládneme. To znamená, že už jsme připraveni na snídani.“
Eldara beze slova vstala a přinesla podnos s jídlem.
* * *
O pár hodin později byly Vamesa a Vanesa venku. Kolem nich se rozprostírala louka, záplava zelené trávy kolébající se v poledním vánku. Se zkříženýma nohama seděli na měkké zemi. Slyšet bylo jen občasné cvrlikání ptáka nebo šustění listů.
Vamesa prolomila mlčení jako první: „Nelíbí se mi tady. Cítím se jako v pasti.“
Vanesa jí potichu naslouchala.
Vamesa prudce vydechla a její ramena klesla. „Nikdy jsem nečekala, že budu bydlet tady, kde ani nevím, kde to vlastně je. Být držena v domě jako vězeň. Myslela jsem, že budeme venku, učit se, něco dělat. Ale místo toho tady trčíme a čekáme na odpovědi, ze kterých bolí hlava. Možná je opravdu naše schopnost chápání omezená, jak říká Eldara.“
Vanesa chvilku neodpověděla. Místo toho se posunula a dívala se na stromy na okraji louky. Pak řekla: „Možná nemáme být pořád spolu. Třeba by bylo lepší, kdybychom byli chvíli od sebe, abychom měli prostor přemýšlet, cítit to, co potřebujeme, aniž bychom se navzájem rušili.“
Vamese se zatajil dech a zatřásly ruce. Tvářila se, jako by spatřila ducha. „Cože?“ řekla. „Ty myslíš, že si rušíme myšlenky?“
Vanesa zaváhala a pak řekla: „Myslím, že přemýšlíš jinak než já, cítíš se jinak. Možná by bylo lepší, aby každý z nás měl klid na to najít si svou vlastní cestu...“
Vamesin hlas se třásl. „To, co říkáš, není z tvé hlavy, že? Co když se nás Eldara snaží rozdělit? Možná nás k něčemu využívá; seslala na nás zlé kouzlo, abychom šli od sebe.“
Vanesa sklopila zrak a chytila do dlaně trs trávy, jako by se potřebovala něčeho přidržet. Bylo to pro ni těžké. Pak se pomalu otočila k Vamese. „Je v pořádku, že to tak cítíš. Nedivím se, že si to myslíš. Ale i kdyby to tak bylo, je nespravedlivé takhle Eldaru podezřívat. Je komplikovaná, to ano, ale není zlá.“
„Jak to víš?“ řekla Vamesa. „Co když je? Co když nás využívá k něčemu, čemu nerozumíme?“
Vanesa zatřásla hlavou. „Eldara je svým způsobem krutá, ale také upřímná a spravedlivá. Nechce nám ublížit. Pokud ji budeme pořád takhle podezřívat, nikdy ji nepochopíme a nebude nám moci pomoct v tom, abychom pochopili sami sebe.“
Vamesa se rozhlédla. „Takže ty myslíš, že bych jí měla dát šanci?“ řekla.
Vanesa přikývla. „Ano. A víc naslouchat. Pokud budeme vidět svět skrze strach, oslepí nás to a nikdy nenajdeme odpovědi, které hledáme. Bojíš se, protože jí nerozumíš a nechápeš ji. Ale když ji budeš poslouchat, když se pokusíš vidět svět trochu jako ona, pak se možná nebudeš cítit tak v pasti.“
Vamesiny prsty se stále třásly. „Ale co když se mýlíš a opravdu má s námi zlé úmysly...,“ řekla.
Vanesa řekla jemnějším hlasem: „Pak to zjistíme. Ale ne zavíráním očí, zakrýváním uší a krmením svého strachu.“ Vanesa se zastavila a ohlédla se na Eldařinu chalupu. „Nemyslím si, že pocit, že potřebuji být sama, je Eldařina práce. Myslím, že opravdu vychází ze mě. Změnila jsem se, sourozenče. Nejsem už ten jednoduchý člověk, který když ho rodiče poslali do lesa, tak prostě vyrazil a šel. To, jak jsem se doteď chovala, už mi není pohodlné. Musím najít nové zvyky pro to, kým jsem teď. Musím pochopit sama sebe, než budu schopna klást závažné otázky o našem životě v lese.“
Vamesa na ni zírala. Pak pomalu vydechla. „Já to tak cítím také, jen jsem to potlačovala,“ řekla potichu. „Možná je pochopení opravdu to, co potřebujeme; pochopit sebe a pochopit Eldaru a pak možná... pochopit svět.“
Vanesiny rty naznačily úsměv. „To je začátek,“ řekla.
Vamesa vzdychla. Na chvíli bylo na louce zase ticho. A pak Vamesa vstala a beze slova odešla směrem k chalupě.
Vanesa zůstala tam, kde byla; očima sledovala stromy na okraji louky, ale svoji pozornost obrátila hluboko do svého nitra a na svoje vzpomínky.
* * *
Toho večera Vamesa a Vanesa seděly v jídelně naproti Eldaře jako obvykle, ale atmosféra byla úplně jiná. Eldara dvojčata pozorovala s tichým pobavením. Přeblikávala pohledem z jednoho na druhé. Ani její ostrý elfí zrak nedokázal mezi nimi najít žádný viditelný rozdíl, až na detaily účesu; to pro ni bylo vzácnou kratochvílí. Vamesa a Vanesa si toho všimly, ale nevadilo jim to, vlastně je těšilo si představovat, jak Eldaru baví už jen tím, jak vypadají.
Pak ale Eldara zvážněla. „Očekávám otázky,“ řekla.
Vamesa se posunula na židli a nahlédla na jednu ze svých poznámkových tabulek. Zeptala se: „Jak žijete? Odkud máte jídlo? Jaká je vaše úloha v lese?“
Eldařiny rty se stočily v úsměv. „Velmi dobré otázky,“ řekla. „Ukazují, že vy dva už o sobě nepřemýšlíte jako o trosečníkovi na pustém ostrově, ale začínáte se zajímat o svět kolem sebe a osoby v něm. To je dobré.“
Eldara se zhluboka nadechla a začala odpovídat: „Během svého života jsem žila už na mnoha místech v Začarovaném lese. Teď bydlím v tomto domě, který postavili z části lidé a z části elfové. Žije se mnou víla Livila, ačkoliv to neznamená totéž, jako když spolu žijí dva lidé, protože já trávím většinu času v chalupě, zatímco ona je po většinu času venku mezi stromy. Někdy spolu usínáme ve společném loži, ale ne pokaždé.“
Vamesa se zavrtěla na židli, ale dál poslouchala.
Eldara pokračovala: „Pravidelně se stýkám s jedenácti dalšími elfy, kteří žijí v této části lesa. Každý z nás má v naší skupině nějakou roli. Je tu kovář Dalen, který nám vyrábí a opravuje nástroje, nádobí a zbraně. Pak lovec Handor, který nám nosí maso z lesa. Dále kuchař a rolník Maelis, ta připravuje jídla pro každého z nás a několikrát denně nás s nimi obchází. A také pěstuje obilí tak, že vypadá jako divoké, ale ve skutečnosti ho zasadila ona. Pozorovatel Silwen a strážce Valen jsou partneři; tráví dny na obhlídkách, hlídají les před vnějším nebezpečím; v zimě pak Handorovi vypomáhají s lovem. Pradlena Arinet nám pere oblečení, ale také tká, šije a vyrábí boty a ozdoby. Bardové Lyssara a Kalandira, rovněž partneři, pořádají oslavy svátků, hrají na hudební nástroje a připomínají nám krásu jazyka, písní a básní. Všeumělové Iluratam a Olanor jsou také partneři, střídavě pomáhají každému z ostatních, a tak umí základy všeho. A nakonec sokolník Talina udržuje vztahy se všemi rodinami ptáků v této části lesa, dohlíží na ně a nechá si od nich vyprávět, co nového viděli.“
Vamese oči překvapením div nevypadly z důlků. „My jsme si mysleli, že si všechno děláte sama,“ řekla.
I Vanesa se naklonila a zvědavě poslouchala.
„Tak vidíte,“ řekla Eldara. „My nejsme samotáři, jak si nás lidé představují, jen se málokdy necháme vidět spolu. Vlastně se málokdy necháme vidět vůbec. — A ještě ta třetí otázka... Moje role.“
Eldara se zastavila, jako by pro ni bylo těžké odpovědět. Pak řekla: „Já jsem čaroděj. Mým úkolem je střežit a uchovávat znalosti, ale také je používat a léčit. Kromě toho ráda udržuji kontakt s lidmi, kteří do lesa zavítají a jsou otevřeni jeho způsobům, lidmi, jako vy. Mám velký podíl na přívětivosti, bezpečnosti a mírumilovnosti tohoto lesa díky tomu, že pomáhám Strážcům písně udržovat jeho rovnováhu.“
„Jak vlastně funguje ta rovnováha?“ zeptala se Vamesa trochu nejistě. Nebyla si jistá, co vlastně chce slyšet, ale připadalo jí jako dobrý nápad se na to zeptat.
„Rovnováha funguje tak, že je v lese vše na svém místě,“ řekla Eldara a pobaveně se usmála. „Já vím, to, co jsem řekla, vám nic neříká. Schází mi Livila, musím za ní po večeři zajít, už si dělám z lidí legraci jako ona.“
Eldara vstala a nečekaně rychlým krokem došla k jedné ze skříněk u stěny. Otevřela vysokou zásuvku a vytáhla z ní konstrukci z leštěného stříbřitého kovu. Tu pak přinesla na stůl a položila na jeho okraj.
„Toto,“ řekla Eldara, „je model rovnováhy lesa.“
Zařízení bylo složité: na podstavci stála malá člověku podobná kovová figurka s nataženýma rukama. Nad ní bylo upevněno kovové rameno připomínající šibenici, ale na něm viselo kyvadlo zakončené malou hladkou stříbrnou koulí.
Eldara ukázala na model a řekla: „Rovnováha je vždy nestálá, mění se. Když člověk nebo jakýkoliv jiný tvor v lese něco udělá, les to oplácí stejnou měrou, ne vždy však tomu, kdo to udělal.“
Eldara trochu zvedla kouli a pak ji pustila. Koule slabým úderem zasáhla figurku člověka, ale ta zůstala vzpřímená.
„Malá narušení jsou normální, dokonce dobrá, protože je vždy kompenzují jiná narušení,“ vysvětlovala Eldara. „Vyváží se navzájem, les se tak nerozbije, ale motivuje ho to ke zvyšování své odolnosti a životaschopnosti. Bez narušení by les zakrněl, zpohodlněl a přestal by se snažit. Ale velké narušení přináší velké následky.“
Znovu zvedla kouli, tentokrát ji držela výš. Pak ji pustila prudce. Koule narazila do figurky a vymrštila ji z podstavce až na podlahu, kam dopadla s hlasitým úderem.
Vamesina židle zaškrábala o podlahu, jak se Vamesa zvedla kupředu ve snaze vidět, kam dopadla figurka. Vanesa měla dlaně sevřené v pěsti.
Eldařin hlas však zůstal vyrovnaný. „Tak funguje rovnováha lesa. Nejlépe ji lze popsat příslovím: Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá.“
„Ano, to nám říkal prarodič,“ řekla Vamesa. „Ale nikdy jsme tomu nerozuměli tak jako teď.“
Eldara se spokojeně usmála.
„Takže když uděláme něco špatně, les nás potrestá?“ zeptala se Vanesa.
„Jen když to bude ve velké míře,“ řekla Eldara. „Všední omyly jsou v pořádku. S těmi si nemusíte dělat starosti.“
Vamesa nakonec pokrčila rameny. „Další otázky už nemáme,“ řekla. Olízla si rty, hlasitě mlaskla a usmála se. „Dejte sem večeři!“
Eldara se zasmála. Vstala a přinesla podnos s jídlem.
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Kapitola 33: Rovnováha lesa
Eldara viděla, že pro Vamesu je opravdu těžké se s tím, co jí řekla, vypořádat, tak se rozhodla jí to ulehčit.
„Jestli chcete, mohu vám vyprávět pohádkový příběh, který vám to téma ukáže z jiného pohledu a snad vám ulehčí mu porozumět,“ navrhla Eldara.
Vanesa se naklonila kupředu. „Vyprávějte!“ řekla se zájmem.
„Byl jednou jeden cestovatel jménem Bystrozraký,“ začala Eldara vyprávět. „Šel po cestě lesem a měl zrak ostrý jako jestřáb. Jednoho dne, když cestoval, zahlédl v dálce zeď přes cestu, obrovskou, neprostupnou. Prohlédl si ji z dálky, a když nespatřil žádnou cestu skrz, odbočil a pokračoval jinou cestou, dlouho předtím, než by se dostal ke zdi.“
Zastavila se a po chvilce pokračovala: „Později šel po stejné cestě jiný cestovatel, jménem Krátkozraký. Šel stejnou cestou, ale nemohl zeď zaznamenat, protože dohlédl sotva na špičku svého nosu. A tak šel dál, dokud do zdi nenarazil. Ohmatal ji, cítil její chladný povrch, její nepřekonatelnou výšku a pevnost. Prozkoumal ji, ale když nenašel způsob, jak ji překonat, otočil se a vydal se jinou cestou.“ Eldara skončila.
Vanesa naklonila hlavu. „Takže ponaučení je, že být krátkozraký je lepší, než vidět dobře?“ podivila se. „Protože Krátkozraký zeď skutečně prozkoumal, zatímco Bystrozraký ji viděl jen z dálky? Rozhodnutí Bystrozrakého mohlo být špatné, protože měl o zdi jen polovičaté informace. Mohl tam být skrytý průchod, kterým by se Krátkozraký dostal na druhou stranu, ale Bystrozraký by ho nikdy nenašel.“
Eldařiny rty se zkřivily do mdlého, vědoucího úsměvu. „Může se to tak zdát a není špatné nad tím tak uvažovat, ale skutečnost je méně příjemná — obě cesty mají svoje výhody. Krátkozraký důkladněji prozkoumal zeď a měl šanci objevit skrytý průchod, ale ten tam nakonec nebyl. Bystrozraký zase odbočil dřív, takže ušetřil čas.“
Zatímco Vanesa přemýšlela, Vamesa byla zmatená, řekla: „Co to tedy znamená? Která možnost je lepší? Vědět, nebo nevědět?“
Eldařin výraz změkl. „Způsob Bystrozrakého je rychlejší, úplně se vyhýbá zdi, a tak šetří čas a úsilí. Neplýtvá vzácným časem na něco, o čem si myslí, že to nepůjde. Ale cesta Krátkozrakého je hlubší, stráví čas zkoumáním zdi, a tak se o ní ledacos naučí. To pro něj může být výhodné v budoucnu, i když v tom okamžiku žádný skrytý průchod nenajde.“
Vamesa se nadechla a složila dlaně do klína. „Takže ani jeden způsob není lepší než ten druhý?“
Eldara přikývla. „Jsou jiné, ale oba jsou dobré. Nejlepší je rovnováha mezi nimi. Svět obecně funguje tak, že nikdy není jen jeden nejlepší způsob. Každý způsob má svoje výhody a svoje nevýhody. To znamená, že když něco děláte správným způsobem a někdo jiný to dělá jinak, jeho způsob může být stejně tak správný jako ten váš.“
Vamesa se tvářila zamyšleně. „Takže to znamená, že si nemusíme vybírat mezi věděním a nevěděním? Máme přijmout, že oba způsoby jsou dobré. A že nejlepší je vědět jen o něčem a u toho ostatního si být vědomi své nevědomosti a zkoumat to, teprve až na to narazíme.“
Eldařin úsměv se opět rozšířil. „Ano. A to je ta lekce, která stojí za zapamatování.“
Vamesa vydechla a svěsila ramena. „Děkuji,“ řekla, „ale myslím, že víc odpovědí dnes ráno nezvládneme. To znamená, že už jsme připraveni na snídani.“
Eldara beze slova vstala a přinesla podnos s jídlem.
* * *
O pár hodin později byly Vamesa a Vanesa venku. Kolem nich se rozprostírala louka, záplava zelené trávy kolébající se v poledním vánku. Se zkříženýma nohama seděli na měkké zemi. Slyšet bylo jen občasné cvrlikání ptáka nebo šustění listů.
Vamesa prolomila mlčení jako první: „Nelíbí se mi tady. Cítím se jako v pasti.“
Vanesa jí potichu naslouchala.
Vamesa prudce vydechla a její ramena klesla. „Nikdy jsem nečekala, že budu bydlet tady, kde ani nevím, kde to vlastně je. Být držena v domě jako vězeň. Myslela jsem, že budeme venku, učit se, něco dělat. Ale místo toho tady trčíme a čekáme na odpovědi, ze kterých bolí hlava. Možná je opravdu naše schopnost chápání omezená, jak říká Eldara.“
Vanesa chvilku neodpověděla. Místo toho se posunula a dívala se na stromy na okraji louky. Pak řekla: „Možná nemáme být pořád spolu. Třeba by bylo lepší, kdybychom byli chvíli od sebe, abychom měli prostor přemýšlet, cítit to, co potřebujeme, aniž bychom se navzájem rušili.“
Vamese se zatajil dech a zatřásly ruce. Tvářila se, jako by spatřila ducha. „Cože?“ řekla. „Ty myslíš, že si rušíme myšlenky?“
Vanesa zaváhala a pak řekla: „Myslím, že přemýšlíš jinak než já, cítíš se jinak. Možná by bylo lepší, aby každý z nás měl klid na to najít si svou vlastní cestu...“
Vamesin hlas se třásl. „To, co říkáš, není z tvé hlavy, že? Co když se nás Eldara snaží rozdělit? Možná nás k něčemu využívá; seslala na nás zlé kouzlo, abychom šli od sebe.“
Vanesa sklopila zrak a chytila do dlaně trs trávy, jako by se potřebovala něčeho přidržet. Bylo to pro ni těžké. Pak se pomalu otočila k Vamese. „Je v pořádku, že to tak cítíš. Nedivím se, že si to myslíš. Ale i kdyby to tak bylo, je nespravedlivé takhle Eldaru podezřívat. Je komplikovaná, to ano, ale není zlá.“
„Jak to víš?“ řekla Vamesa. „Co když je? Co když nás využívá k něčemu, čemu nerozumíme?“
Vanesa zatřásla hlavou. „Eldara je svým způsobem krutá, ale také upřímná a spravedlivá. Nechce nám ublížit. Pokud ji budeme pořád takhle podezřívat, nikdy ji nepochopíme a nebude nám moci pomoct v tom, abychom pochopili sami sebe.“
Vamesa se rozhlédla. „Takže ty myslíš, že bych jí měla dát šanci?“ řekla.
Vanesa přikývla. „Ano. A víc naslouchat. Pokud budeme vidět svět skrze strach, oslepí nás to a nikdy nenajdeme odpovědi, které hledáme. Bojíš se, protože jí nerozumíš a nechápeš ji. Ale když ji budeš poslouchat, když se pokusíš vidět svět trochu jako ona, pak se možná nebudeš cítit tak v pasti.“
Vamesiny prsty se stále třásly. „Ale co když se mýlíš a opravdu má s námi zlé úmysly...,“ řekla.
Vanesa řekla jemnějším hlasem: „Pak to zjistíme. Ale ne zavíráním očí, zakrýváním uší a krmením svého strachu.“ Vanesa se zastavila a ohlédla se na Eldařinu chalupu. „Nemyslím si, že pocit, že potřebuji být sama, je Eldařina práce. Myslím, že opravdu vychází ze mě. Změnila jsem se, sourozenče. Nejsem už ten jednoduchý člověk, který když ho rodiče poslali do lesa, tak prostě vyrazil a šel. To, jak jsem se doteď chovala, už mi není pohodlné. Musím najít nové zvyky pro to, kým jsem teď. Musím pochopit sama sebe, než budu schopna klást závažné otázky o našem životě v lese.“
Vamesa na ni zírala. Pak pomalu vydechla. „Já to tak cítím také, jen jsem to potlačovala,“ řekla potichu. „Možná je pochopení opravdu to, co potřebujeme; pochopit sebe a pochopit Eldaru a pak možná... pochopit svět.“
Vanesiny rty naznačily úsměv. „To je začátek,“ řekla.
Vamesa vzdychla. Na chvíli bylo na louce zase ticho. A pak Vamesa vstala a beze slova odešla směrem k chalupě.
Vanesa zůstala tam, kde byla; očima sledovala stromy na okraji louky, ale svoji pozornost obrátila hluboko do svého nitra a na svoje vzpomínky.
* * *
Toho večera Vamesa a Vanesa seděly v jídelně naproti Eldaře jako obvykle, ale atmosféra byla úplně jiná. Eldara dvojčata pozorovala s tichým pobavením. Přeblikávala pohledem z jednoho na druhé. Ani její ostrý elfí zrak nedokázal mezi nimi najít žádný viditelný rozdíl, až na detaily účesu; to pro ni bylo vzácnou kratochvílí. Vamesa a Vanesa si toho všimly, ale nevadilo jim to, vlastně je těšilo si představovat, jak Eldaru baví už jen tím, jak vypadají.
Pak ale Eldara zvážněla. „Očekávám otázky,“ řekla.
Vamesa se posunula na židli a nahlédla na jednu ze svých poznámkových tabulek. Zeptala se: „Jak žijete? Odkud máte jídlo? Jaká je vaše úloha v lese?“
Eldařiny rty se stočily v úsměv. „Velmi dobré otázky,“ řekla. „Ukazují, že vy dva už o sobě nepřemýšlíte jako o trosečníkovi na pustém ostrově, ale začínáte se zajímat o svět kolem sebe a osoby v něm. To je dobré.“
Eldara se zhluboka nadechla a začala odpovídat: „Během svého života jsem žila už na mnoha místech v Začarovaném lese. Teď bydlím v tomto domě, který postavili z části lidé a z části elfové. Žije se mnou víla Livila, ačkoliv to neznamená totéž, jako když spolu žijí dva lidé, protože já trávím většinu času v chalupě, zatímco ona je po většinu času venku mezi stromy. Někdy spolu usínáme ve společném loži, ale ne pokaždé.“
Vamesa se zavrtěla na židli, ale dál poslouchala.
Eldara pokračovala: „Pravidelně se stýkám s jedenácti dalšími elfy, kteří žijí v této části lesa. Každý z nás má v naší skupině nějakou roli. Je tu kovář Dalen, který nám vyrábí a opravuje nástroje, nádobí a zbraně. Pak lovec Handor, který nám nosí maso z lesa. Dále kuchař a rolník Maelis, ta připravuje jídla pro každého z nás a několikrát denně nás s nimi obchází. A také pěstuje obilí tak, že vypadá jako divoké, ale ve skutečnosti ho zasadila ona. Pozorovatel Silwen a strážce Valen jsou partneři; tráví dny na obhlídkách, hlídají les před vnějším nebezpečím; v zimě pak Handorovi vypomáhají s lovem. Pradlena Arinet nám pere oblečení, ale také tká, šije a vyrábí boty a ozdoby. Bardové Lyssara a Kalandira, rovněž partneři, pořádají oslavy svátků, hrají na hudební nástroje a připomínají nám krásu jazyka, písní a básní. Všeumělové Iluratam a Olanor jsou také partneři, střídavě pomáhají každému z ostatních, a tak umí základy všeho. A nakonec sokolník Talina udržuje vztahy se všemi rodinami ptáků v této části lesa, dohlíží na ně a nechá si od nich vyprávět, co nového viděli.“
Vamese oči překvapením div nevypadly z důlků. „My jsme si mysleli, že si všechno děláte sama,“ řekla.
I Vanesa se naklonila a zvědavě poslouchala.
„Tak vidíte,“ řekla Eldara. „My nejsme samotáři, jak si nás lidé představují, jen se málokdy necháme vidět spolu. Vlastně se málokdy necháme vidět vůbec. — A ještě ta třetí otázka... Moje role.“
Eldara se zastavila, jako by pro ni bylo těžké odpovědět. Pak řekla: „Já jsem čaroděj. Mým úkolem je střežit a uchovávat znalosti, ale také je používat a léčit. Kromě toho ráda udržuji kontakt s lidmi, kteří do lesa zavítají a jsou otevřeni jeho způsobům, lidmi, jako vy. Mám velký podíl na přívětivosti, bezpečnosti a mírumilovnosti tohoto lesa díky tomu, že pomáhám Strážcům písně udržovat jeho rovnováhu.“
„Jak vlastně funguje ta rovnováha?“ zeptala se Vamesa trochu nejistě. Nebyla si jistá, co vlastně chce slyšet, ale připadalo jí jako dobrý nápad se na to zeptat.
„Rovnováha funguje tak, že je v lese vše na svém místě,“ řekla Eldara a pobaveně se usmála. „Já vím, to, co jsem řekla, vám nic neříká. Schází mi Livila, musím za ní po večeři zajít, už si dělám z lidí legraci jako ona.“
Eldara vstala a nečekaně rychlým krokem došla k jedné ze skříněk u stěny. Otevřela vysokou zásuvku a vytáhla z ní konstrukci z leštěného stříbřitého kovu. Tu pak přinesla na stůl a položila na jeho okraj.
„Toto,“ řekla Eldara, „je model rovnováhy lesa.“
Zařízení bylo složité: na podstavci stála malá člověku podobná kovová figurka s nataženýma rukama. Nad ní bylo upevněno kovové rameno připomínající šibenici, ale na něm viselo kyvadlo zakončené malou hladkou stříbrnou koulí.
Eldara ukázala na model a řekla: „Rovnováha je vždy nestálá, mění se. Když člověk nebo jakýkoliv jiný tvor v lese něco udělá, les to oplácí stejnou měrou, ne vždy však tomu, kdo to udělal.“
Eldara trochu zvedla kouli a pak ji pustila. Koule slabým úderem zasáhla figurku člověka, ale ta zůstala vzpřímená.
„Malá narušení jsou normální, dokonce dobrá, protože je vždy kompenzují jiná narušení,“ vysvětlovala Eldara. „Vyváží se navzájem, les se tak nerozbije, ale motivuje ho to ke zvyšování své odolnosti a životaschopnosti. Bez narušení by les zakrněl, zpohodlněl a přestal by se snažit. Ale velké narušení přináší velké následky.“
Znovu zvedla kouli, tentokrát ji držela výš. Pak ji pustila prudce. Koule narazila do figurky a vymrštila ji z podstavce až na podlahu, kam dopadla s hlasitým úderem.
Vamesina židle zaškrábala o podlahu, jak se Vamesa zvedla kupředu ve snaze vidět, kam dopadla figurka. Vanesa měla dlaně sevřené v pěsti.
Eldařin hlas však zůstal vyrovnaný. „Tak funguje rovnováha lesa. Nejlépe ji lze popsat příslovím: Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá.“
„Ano, to nám říkal prarodič,“ řekla Vamesa. „Ale nikdy jsme tomu nerozuměli tak jako teď.“
Eldara se spokojeně usmála.
„Takže když uděláme něco špatně, les nás potrestá?“ zeptala se Vanesa.
„Jen když to bude ve velké míře,“ řekla Eldara. „Všední omyly jsou v pořádku. S těmi si nemusíte dělat starosti.“
Vamesa nakonec pokrčila rameny. „Další otázky už nemáme,“ řekla. Olízla si rty, hlasitě mlaskla a usmála se. „Dejte sem večeři!“
Eldara se zasmála. Vstala a přinesla podnos s jídlem.
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Ze sbírky: Vamesa a Vanesa
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.