Kdyby se dalo umřít steskem, tak už jsem mrtvá...

vedla mě k tomu jistá odpověď na jistou básničku-jakoby rozpiočítadlo lásky

Někdy je lepší snít, než bdít...

Když mi vrchní přinesl dvojitý koňak, vzala jsem ho do ruky a přemítala, jestli ho mám vůbec vypít, když se najednou rozlítly dveře od restaurace.

I pohádky mají smutné konce... A nejsou proto pohádky? A čí smutek není spravedlivý. A kdo je soudce neviny?

po delší pauze zase něco

Sliby chyby, proto je lepší nikomu nikdy nic neslibovat !!! Neslíbíš, nemusíš si vyčítat, žes to nesplnil. Ale Vy stejně budete slibovat dál, stejně jako já... No přece slibem nezarmoutíš !

Kopla jsem panáka do sebe, zalapala trochu po dechu a nastavila sklenku na další dolití.

naladova...

Je takový jaký je...

Bylo to jako když se blíží bouře. Je vedro, dusno, pomalu se zatahuje obloha, najednou zahřmí, zableskne se a déšť spadne jako deka, která dusí vláhou a zároveň vysvobozením, že se snad deštěm ochladí.

To víš slova to jsou věc, to není jako přijít o věnec.

Námět na tuto pro mě velice srdeční báseň vznikl v roce 2009 na zahradě u mého spolužáka Zdendy v Městečku u Olbramovic a je o tom, že když člověk vypije pár piv a jen tak se zasní uprostřed noci a pak se ráno za svítání probere do kruté reality života...

Opět ukradená hodinka. Co bude doma? Vydrží Otta pořád hrát shovívavého, a nebo konečně vybuchne?

I když má oblíbená světluška létá daleko ode mě, tak bych tuto báseň chtěl věnovat všem světluškám, které někomu svítí na často trnitou cestu životem...