Prohra

Začnu klasicky, klasika se lidem líbí, ne? Beethoven, Mozart, Haydn; plus i mé emoce. Popravdě, zrovna posloucham ten šílenej emorap, klasiku naší doby, přičemž vzpomínky zrychlují a zpomalují tlukot srdce. ,,Buchbuch buchbuch buch buch!´´ Hlasité stěny, pero, bledý cár, inkoustové skvrny a já. Souboj mezi černou...a černější, v 3:12 v pondělí na parapetě okna internátu. Asi se natáhnu z okna a spletu z větví třešně bič. Na sebe, abych zapomněla na trable. Víte, fyzická bolest je příjemnější, než prožívat tyhle depky dokolečka dokola.
Jedna událost na konci letních prázdnin mi seslala zlé znamení, že bych měla nebo musím přemýšlet o sobě. Srovnávat svou osobu s davem. Asi jako v drsné pubertě. Něco bylo delší dobu špatně. Když se ohlédnu zpátky, myslím, že ve mně.
Ztratila jsem nejlepšího přítele a pár dalších těch mých. Hodně se vymýšlej na podobná témata citáty. To se někdo umí vyjádřit výstižně v jediné větě, závidím.
Stokrát jsem vzpomínala, tisíckrát platila draze. Bývali jsme k sobě upřímní. Nikdo neslyšel o mě víc jak vaše uši. Dlouho to nikdo neuslyší! Byli jste mi zázemím, vysvobozením a hlavně nadějí. Řekněte aspoň, proč nám čas vyprchal tak rychle? Nebo mi s váma prostě bylo dobře. Čas pak nezadržitelně letí. Třeba se nás tenkrát bál. Nebo jsme ho nějakou nechtěně vyřčenou formulkou darovali jiným...
Věřte, je to zvláštní pocit. Srdce na cucky, hlava sklopená ke kolenům.
Vašema gestama, mimikou, bych vytapetovala celý svět a vyryla vaše jména na každou lavičku, nebo na každou druhou, ať nejsem za chuligána.Ty zelonomodrohnědé oči by pak možná začli chápat.   Bolí to, tady, na levo.Moc to bolí. Pátý kafe.
Nechci prosit jiný kamarády o to, aby mě o chvíli dýl tiskli k sobě při každonedělním objetí. Možná by to ale pomohlo a zachránilo další ibalginy před slinovým zatracením.
Měla bych pochopit, že už je konec. Znova a víc a víc mi příde, jak jsou slova zbytečná.
Tohle nemá úvod, je to celý napsaný jako závěr...