|
Experimentální fantasy román psaný s podporou umělé inteligence. Otázky a odpovědi pokračují. Vanesa má příležitost sledovat Eldaru při léčení. A ukáže se, že budoucnost, jakou si Vamesa a Vanesa představují, není možná.
|
Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.
Kapitola 34: Krutost zimy
Následujícího rána se Vamesa a Vanesa opět sešly s Eldarou v jídelně. Setkávali se tímto způsobem teprve pár dní, ale jako by se jim už z toho začínal stávat všední stereotyp.
„Očekávám vaše otázky,“ řekla Eldara.
Vamesa se tvářila nejistě. „Já... nevím, na co se zeptat,“ řekla konečně. „Chci říct, včera jste nám řekla o rovnováze lesa a myslela jsem, že mě přes noc napadnou další otázky, ale... nenapadly.“
Eldara se nepatrně pousmála. „Vymyslet otázky, na kterých záleží, není snadné. Není to něco, co by se stalo samo od sebe přes noc. Vyžaduje to snahu.“
„Vlastně,“ vstoupila do rozhovoru Vanesa, „myslím, že já mám jednu otázku. Ne o lese, ale o lidech.“
„Ptej se,“ řekla Eldara.
Vanesa váhala, ale pak se podívala Eldaře do očí a řekla: „Co je správné udělat, když jsou kolem vás dvě skupiny lidí a jedna říká jednu věc a druhá říká pravý opak? Jak poznat, kdo mluví pravdu a komu věřit?“
Eldařin výraz se nezměnil, ale byla z ní cítit stopa neklidu. „To není otázka, na kterou odpovídám ráda, protože na ni neznám uspokojivou odpověď,“ řekla pomalu, „ale je to důležitá otázka, tak vám povím alespoň takovou odpověď, k jaké jsem zatím byla schopna dospět.“
Eldara se naklonila a prohlédla si prsty na pravé ruce. Pak pokračovala: „Když dvě skupiny lidí říkají protichůdné věci, obvykle má ve skutečnosti každá z nich svůj vlastní druh pravdy. Život není jediná cesta, je to mnoho cest a někdy se ty cesty kříží a zdá se, že pohledy z různých stran si navzájem odporují. To samo o sobě ještě není zlý úmysl, je to jen důsledek toho, že svět je komplikovaný. Je však také pravda, že se v tom může zlý úmysl skrývat nebo později zrodit.“
Vanesiny oči se mírně zúžily a trochu posmutněly. „Takže v takové situaci není žádný prostě správný způsob, jak jednat?“
Eldara zatřásla hlavou. „Absolutně správný neznám, ale částečně správný ano. Klíčem k němu je porozumění. Když do hloubky porozumíš skutečným důvodům lidí z obou stran i problému samotnému, uvidíš při z nového hlediska a pak snad budeš připravena se sama rozhodnout.“
„Takže to nakonec bude na mě, jak se rozhodnu?“ řekla Vanesa.
„To rozhodnutí je vždy na tobě,“ řekla Eldara, „je to tvoje zodpovědnost, nikoho jiného. V životě nikdy nedostaneš takovou jistotu, která by vyplynula z rozhodnutí, které by bylo jediné správné. Pokud ti takovou někdo nabízí, chce tě oklamat. Jedno z dobrých řešení je rozhodnout se, na čem ti záleží nejvíc, a jednat podle toho, ne podle toho, na čem záleží druhým.“
Na chvíli byla místnost tichá.
„To je asi všechno,“ řekla Vanesa.
„Takže chcete snídani?“ řekla Eldara.
„Ano,“ potvrdila Vamesa.
A Eldara přinesla na stůl tác s jídlem, z něhož se šířila vůně teplého chleba a pečené zeleniny.
* * *
Dopoledne pak Vamesa a Vanesa trávily ve své ložnici a nudily se víc než dřív. Vamesa ležela na zádech, zírala na strop a přemýšlela. To, že ji to ráno nenapadla žádná otázka, jí dělalo starosti. Bála se, že i pokud Eldara opravdu nemá žádný zlý postranní úmysl, celý pobyt u ní bude pro ně zbytečnou ztrátou času a že si odtud stejně nic užitečného neodnesou.
Vanesa zatím seděla se zkříženýma nohama na své posteli, zhluboka dýchala a relaxovala. Vnímala klid kolem. Cítila se dobře a žádné starosti neměla. Pobyt u Eldary se podle ní zatím vyvíjel dobře a věřila, že také dobře dopadne.
Náhle se z haly ozval tupý, tlumený úder, jako by něco těžkého dopadlo na kamennou podlahu.
Vamesa se zvedla. „Slyšela jsi to?“
„Ano,“ potvrdila Vanesa.
Ozval se další úder, tentokrát hlasitější. Obě dvojčata se šla podívat, co se tam děje.
Uprostřed haly seděl elf s ostrými lícními kostmi a jeho vlasy měly barvu kouře. Jeho bota byla roztrhaná a na chodidle byla vidět červená rána, která musela být ještě před chvílí značně krvavá. Když se Vamesa a Vanesa přiblížily, nereagoval na ně.
Eldara vstoupila a položila na rošt nad ohništěm velký černý hrnec.
„Kdo je to?“ zeptala se Vamesa Eldary.
Eldara se podívala na ni a pak na elfa. „To je Handor, náš lovec. Zranil si nohu a je mým úkolem ji vyléčit.“
Vanesiny oči zahořely zájmem. „Vyléčit? Jak? A jak se mu to stalo?“
Eldara neodpověděla hned. Místo toho se otočila a nalila do hrnce vodu z vědra.
„Nebo... mám s otázkami počkat až do večera?“ řekla Vanesa, když si uvědomila situaci.
„S tímto druhem otázek čekat nemusíš,“ řekla jí Eldara útěšlivě a obrátila se na elfa: „Handore, lidská mláďata jsou u mě na návštěvě, pověz jim, jak jsi ke své úhoně přišel.“
„Seskakoval jsem z větve do nízkého keře u země,“ začal Handor neochotně vysvětlovat. „Vyrušil mě ptačí křik, takže jsem ten keř zle odhadl a dopadl na slabé místo chodidla a odřel se.“
Vanese se zaujetím tajil dech. „Mohu se dívat? Chci se stát léčitelem, učit se.“
Eldara si ji prohlédla, pak přikývla. „Když slíbíš, že nebudeš rušit.“
Vanesin obličej se rozzářil. „Slibuji!“
Eldara sáhla do vaku, který měla připevněný u pasu, a rozprášila po dřevě v ohništi černý prášek. Pak vzala malé kovové zařízení s rukojetí a přitiskla ho ke dřevu. Ozvalo se ostré cvaknutí a polena se téměř okamžitě vznítila a oheň se rozhořel.
Vamesa zalapala po dechu. „To je úžasné! Kolik mně dalo práce rozdělat oheň v krbu v Dvojčatišti... Vůbec mi to nechtělo chytnout.“
Eldara neodpověděla, namísto toho odešla a po chvíli se vrátila se třemi sklenicemi bylinek. Vanesa si všimla, že sklenice nejsou označené, ale v každé je zjevně jiná bylina. Pak Eldara čekala, než se voda zahřeje. Kouř zatím stoupal kolem hrnce a vycházel do dymníku.
Vamesa se zatím obrátila k lovci: „Handore, les je prý plný příběhů. Povyprávěl byste nám nějaký z vlastní zkušenosti?“
Elfovy oči se mírně zúžily. Naklonil hlavu, jako by uvažoval o Vamesině žádosti. Odpověděl však hlasem chladným a odměřeným: „Jste příliš mladí na to, abyste pochopili souvislosti a závažnost takových příběhů. A já sám jsem příliš mladý na to, abych je poznal celé. Ta dvě staletí, po která chodím pod sluncem, jsou v paměti Začarovaného lesa jen jako mrknutí oka. I mnohé stromy jsou starší než já.“
Vamesin hlas byl ostrý a podrážděný. Řekla: „Myslíte, že nemohu lesu porozumět, protože jsou stromy starší než já? My lidé máme knihy, píšeme je a čteme už několik staletí! Už nezapomínáme všechno. Jednou budeme vědět víc než elfové a budeme moudří a rozumní a všichni budou sdílet všechno, co vědí, a budou si rozumět a žít spolu v míru a rovnováze.“
Handorův výraz se nezměnil, ale jeho oči potemněly. „Mluvíš, jako by tvému plemeni patřil sám čas, ale to není věc, se kterou se dá zacházeti jako s nástrojem.“
Vamesa se zatvářila uraženě. Bez dalšího slova se otočila a odešla do ložnice.
Vanesa si Vamesina odchodu všimla, ale nevěnovala mu velkou pozornost. Její pohled zůstal zaměřený na Eldaru, která klečela vedle hrnce a malými lžičkami přemísťovala drcené listy a sušené květy ze sklenic na dřevěný podnos.
„Co to děláte?“ zeptala se Vanesa.
„Odměřuji množství,“ řekla Eldara. „Aby se plně uvolnila léčivá síla bylin, je potřeba velmi přesné dávkování. Příliš mnoho by zatížilo tělo a rána by se špatně hojila, příliš málo by zase mělo nedostatečný účinek.“
„Já jsem zatím bylinky odměřovala vždycky podle oka,“ řekla Vanesa ustaraně. „A jak víte, jaké množství je správné?“
„Podle zkušeností,“ řekla Eldara, „a také podle citu, protože síla bylin se se staletími mění, jak se mění podnebí. Někdy jsou byliny obzvlášť zralé, a pak jich stačí méně, jindy jsou zase chudé a musíš jich dát víc. Když s nimi budeš pár staletí zacházet, získáš na to cit.“
Voda v hrnci už začínala vařit, takže do ní Eldara nasypala bylinky z podnosu. Pak vzala malé přesýpací hodiny a převrátila je. Písek začal padat pomalu a pravidelně a vytvářet malou hromádku ve spodní části hodin.
Vanesa se dál soustředěně dívala.
Když poslední zrnka písku v přesýpacích hodinách dopadla, Eldara si zabalila ruce do útěrek, vzala hrnec z roštu a žlutohnědou tekutinu z něj nalila do dvou keramických nádob. Opět otočila přesýpací hodiny. Vzala vědro a zalila vodou hořící dřevo. To zasyčelo a brzy po něm zůstaly jen ohořelé zbytky.
A pak se několik minut nic nedělo.
„Na co čekáme?“ zeptala se Vanesa.
„Léčivé esence se mění i v průběhu chladnutí, takže musíme počkat. Navíc by léčení nepomohlo pacienta opařit,“ vysvětlila Eldara.
„Aha,“ řekla Vanesa. „Já jsem bylinky většinou ani nevařila. Stačilo je jen rozdrtit a rozmočit.“
Eldara si povzdechla.
Když se odsypala asi třetina písku, Eldara vzala jednu z keramických nádob a postavila ji před Handora. Uchopila mu zraněné chodidlo a ponořila ho do tekutiny v nádobě.
Elfova tvář se zkroutila v nepohodlí, ale neucukl.
Pak čekali a Vanesa situaci pozorně sledovala. Po chvíli jí připadalo, že rána se začíná ztrácet. „Podívejte se! Ta rána se hojí...“ řekla udiveně.
Hrany rány už byly rozmazané, jako by se rozpouštěla.
„Eldaro,“ řekla Vanesa s obdivem, „jste ten největší léčitel všech dob!“
Eldara se neusmívala. Místo toho sklopila hlavu. „Nejsem léčitel, alespoň ne tak, jak si to pod tím slovem představují lidé,“ řekla. „Jsem čaroděj. Léčitel jen léčí neduhy a tím jeho starost končí. Čaroděj musí nést zodpovědnost za to, co bylo, i to, co bude, a za rovnováhu toho, co bere, s tím, co dává.“
„Děkuji,“ řekla Vanesa. „Děkuji, že jste mi to ukázala.“
Eldařin výraz změkl, ale jen mírně. Posadila se na podlahu.
„A už jste se rozhodli, kde budete nakonec žít?“ zeptala se Eldara.
„Chceme zůstat v Dvojčatišti,“ řekla Vanesa. „Myslím, že je to skvělé místo k životu, kolem jsou květiny a stromy...“
„Ale ta chata není zateplená, nejde v ní přežít zimu,“ poznamenala Eldara, „ještě tak jeden až dva měsíce a bude neobyvatelná.“
Vanesa byla v šoku. Její dech se zadrhnul a její kolena byla najednou slabá. Uvědomila si, že to, co říká Eldara, je pravda. Za několik měsíců přijde zima a oni nemají ani zimní oblečení a tušila, že krb k přežití zimy v profukující chatě s tenkými zdmi nestačí.
Beze slova se otočila a rychlým krokem zamířila do ložnice.
* * *
Vamesa tam zatím ležela, rozvalená na posteli. Zírala na strop. Bylo ticho. Její myšlenky byly zamotaným uzlem frustrace a vyčerpání.
Dveře se otevřely a dovnitř vtrhla Vanesa. Ani se nezastavila, aby za sebou zavřela. „Sourozenče!“ řekla ostře a naléhavě, aniž by si dělala starost, kdo ji může slyšet. „V Dvojčatišti nejde bydlet přes zimu. Musíme si najít jiné místo!“
„Co?“ vytřeštila Vamesa oči, zvedla se a posadila.
Vanesiny ruce se třásly a její slova byla těkavá: „Eldara mi to řekla. Ta chata není zateplená. Má slabé stěny a dovnitř profukuje. Přes zimu promrzne a nepůjde tam bydlet! Teď mě napadá, že to je asi ten důvod, proč byla opuštěná, když jsme tam přišli. Selhali jsme. Nemysleli jsme na to.“ Vanesa si sedla na svoji postel. „Nemáme dost uvědomění, abychom si uvědomili všechno důležité...,“ řekla.
Vamesa na ni zírala. „To se mi snad zdá...,“ řekla. „Copak to nevidíš? Eldara chce, abychom s ní zůstali navždy. Třeba s námi má opravdu nekalé úmysly! Teď nám řekne, že se už nemůžeme vrátit, nechá si nás tu přes zimu a příští rok vymyslí zase nějaký jiný důvod, proč nemůžeme pryč...“
Vanesa zavrtěla hlavou. „Ne,“ řekla, ale její hlas se chvěl. „Vždyť ona se nám snaží pomoct, jen nám ukazuje pravdu. To, že nemůžeme zůstat v Dvojčatišti, není její chyba.“
Vamesa zkřížila ruce. „Tak proč nám to neřekla dřív?“ řekla vyčítavým tónem. „Proč s tím přišla právě teď?“
Vanesa se rozhlédla. Vstala, přišla ke dveřím a zavřela je. Pak se vrátila a znovu se posadila na postel. Její hlas teď byl klidnější. „Možná nevěděla, že jsme tam chtěli zůstat. Mohla si myslet, že už máme nějaký plán.“ Zaváhala a pak pokračovala: „Ale musíme něco udělat. Zeptejme se jí, jaké jsou naše možnosti. Dnes večer.“
Vamesa pevně stiskla rty. Chtěla být naštvaná, obviňovat Eldaru a ostatní elfy ze své situace. Ale Vanesina slova o tom, že selhali a že nemají dostatek schopnosti uvědomění, ji hryzala svědomí svou pravdivostí. Vamesa strávila tolik času sněním o vysněné budoucnosti v Dvojčatišti, že myšlenku, že to nebude možné, cítila jako ránu do hrudi.
Pomalu vydechla. Její hlas byl teď tišší. „Máš pravdu,“ řekla. „Zeptáme se jí. Ale také musíme přemýšlet sami. Nemůžeme se jen tak spolehnout na to, že nám všechno řekne ona.“
Vanesa přikývla a její ramena se lehce uvolnila. „Já vím,“ řekla. Zamyslela se. Po chvíli pokračovala: „Co Lirien? Eira říkalu, že přežilu zimu s ní, třeba by nás také vzala, když bychom si to odpracovali.“
Vamesa váhala. „Nevím,“ řekla, „nám není třináct, a navíc nás rodiče poslali do lesa. Nezklameme je, když skončíme ve městě?“
„Nevím,“ řekla Vanesa. „Ale vím, že je to pořád lepší než nevymyslet nic. A když nic nevymyslíme, zklameme je určitě.“
A večer, kdy měli položit tu nejzásadnější otázku za celý svůj pobyt v lese, se pomalu blížil.
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Kapitola 34: Krutost zimy
Následujícího rána se Vamesa a Vanesa opět sešly s Eldarou v jídelně. Setkávali se tímto způsobem teprve pár dní, ale jako by se jim už z toho začínal stávat všední stereotyp.
„Očekávám vaše otázky,“ řekla Eldara.
Vamesa se tvářila nejistě. „Já... nevím, na co se zeptat,“ řekla konečně. „Chci říct, včera jste nám řekla o rovnováze lesa a myslela jsem, že mě přes noc napadnou další otázky, ale... nenapadly.“
Eldara se nepatrně pousmála. „Vymyslet otázky, na kterých záleží, není snadné. Není to něco, co by se stalo samo od sebe přes noc. Vyžaduje to snahu.“
„Vlastně,“ vstoupila do rozhovoru Vanesa, „myslím, že já mám jednu otázku. Ne o lese, ale o lidech.“
„Ptej se,“ řekla Eldara.
Vanesa váhala, ale pak se podívala Eldaře do očí a řekla: „Co je správné udělat, když jsou kolem vás dvě skupiny lidí a jedna říká jednu věc a druhá říká pravý opak? Jak poznat, kdo mluví pravdu a komu věřit?“
Eldařin výraz se nezměnil, ale byla z ní cítit stopa neklidu. „To není otázka, na kterou odpovídám ráda, protože na ni neznám uspokojivou odpověď,“ řekla pomalu, „ale je to důležitá otázka, tak vám povím alespoň takovou odpověď, k jaké jsem zatím byla schopna dospět.“
Eldara se naklonila a prohlédla si prsty na pravé ruce. Pak pokračovala: „Když dvě skupiny lidí říkají protichůdné věci, obvykle má ve skutečnosti každá z nich svůj vlastní druh pravdy. Život není jediná cesta, je to mnoho cest a někdy se ty cesty kříží a zdá se, že pohledy z různých stran si navzájem odporují. To samo o sobě ještě není zlý úmysl, je to jen důsledek toho, že svět je komplikovaný. Je však také pravda, že se v tom může zlý úmysl skrývat nebo později zrodit.“
Vanesiny oči se mírně zúžily a trochu posmutněly. „Takže v takové situaci není žádný prostě správný způsob, jak jednat?“
Eldara zatřásla hlavou. „Absolutně správný neznám, ale částečně správný ano. Klíčem k němu je porozumění. Když do hloubky porozumíš skutečným důvodům lidí z obou stran i problému samotnému, uvidíš při z nového hlediska a pak snad budeš připravena se sama rozhodnout.“
„Takže to nakonec bude na mě, jak se rozhodnu?“ řekla Vanesa.
„To rozhodnutí je vždy na tobě,“ řekla Eldara, „je to tvoje zodpovědnost, nikoho jiného. V životě nikdy nedostaneš takovou jistotu, která by vyplynula z rozhodnutí, které by bylo jediné správné. Pokud ti takovou někdo nabízí, chce tě oklamat. Jedno z dobrých řešení je rozhodnout se, na čem ti záleží nejvíc, a jednat podle toho, ne podle toho, na čem záleží druhým.“
Na chvíli byla místnost tichá.
„To je asi všechno,“ řekla Vanesa.
„Takže chcete snídani?“ řekla Eldara.
„Ano,“ potvrdila Vamesa.
A Eldara přinesla na stůl tác s jídlem, z něhož se šířila vůně teplého chleba a pečené zeleniny.
* * *
Dopoledne pak Vamesa a Vanesa trávily ve své ložnici a nudily se víc než dřív. Vamesa ležela na zádech, zírala na strop a přemýšlela. To, že ji to ráno nenapadla žádná otázka, jí dělalo starosti. Bála se, že i pokud Eldara opravdu nemá žádný zlý postranní úmysl, celý pobyt u ní bude pro ně zbytečnou ztrátou času a že si odtud stejně nic užitečného neodnesou.
Vanesa zatím seděla se zkříženýma nohama na své posteli, zhluboka dýchala a relaxovala. Vnímala klid kolem. Cítila se dobře a žádné starosti neměla. Pobyt u Eldary se podle ní zatím vyvíjel dobře a věřila, že také dobře dopadne.
Náhle se z haly ozval tupý, tlumený úder, jako by něco těžkého dopadlo na kamennou podlahu.
Vamesa se zvedla. „Slyšela jsi to?“
„Ano,“ potvrdila Vanesa.
Ozval se další úder, tentokrát hlasitější. Obě dvojčata se šla podívat, co se tam děje.
Uprostřed haly seděl elf s ostrými lícními kostmi a jeho vlasy měly barvu kouře. Jeho bota byla roztrhaná a na chodidle byla vidět červená rána, která musela být ještě před chvílí značně krvavá. Když se Vamesa a Vanesa přiblížily, nereagoval na ně.
Eldara vstoupila a položila na rošt nad ohništěm velký černý hrnec.
„Kdo je to?“ zeptala se Vamesa Eldary.
Eldara se podívala na ni a pak na elfa. „To je Handor, náš lovec. Zranil si nohu a je mým úkolem ji vyléčit.“
Vanesiny oči zahořely zájmem. „Vyléčit? Jak? A jak se mu to stalo?“
Eldara neodpověděla hned. Místo toho se otočila a nalila do hrnce vodu z vědra.
„Nebo... mám s otázkami počkat až do večera?“ řekla Vanesa, když si uvědomila situaci.
„S tímto druhem otázek čekat nemusíš,“ řekla jí Eldara útěšlivě a obrátila se na elfa: „Handore, lidská mláďata jsou u mě na návštěvě, pověz jim, jak jsi ke své úhoně přišel.“
„Seskakoval jsem z větve do nízkého keře u země,“ začal Handor neochotně vysvětlovat. „Vyrušil mě ptačí křik, takže jsem ten keř zle odhadl a dopadl na slabé místo chodidla a odřel se.“
Vanese se zaujetím tajil dech. „Mohu se dívat? Chci se stát léčitelem, učit se.“
Eldara si ji prohlédla, pak přikývla. „Když slíbíš, že nebudeš rušit.“
Vanesin obličej se rozzářil. „Slibuji!“
Eldara sáhla do vaku, který měla připevněný u pasu, a rozprášila po dřevě v ohništi černý prášek. Pak vzala malé kovové zařízení s rukojetí a přitiskla ho ke dřevu. Ozvalo se ostré cvaknutí a polena se téměř okamžitě vznítila a oheň se rozhořel.
Vamesa zalapala po dechu. „To je úžasné! Kolik mně dalo práce rozdělat oheň v krbu v Dvojčatišti... Vůbec mi to nechtělo chytnout.“
Eldara neodpověděla, namísto toho odešla a po chvíli se vrátila se třemi sklenicemi bylinek. Vanesa si všimla, že sklenice nejsou označené, ale v každé je zjevně jiná bylina. Pak Eldara čekala, než se voda zahřeje. Kouř zatím stoupal kolem hrnce a vycházel do dymníku.
Vamesa se zatím obrátila k lovci: „Handore, les je prý plný příběhů. Povyprávěl byste nám nějaký z vlastní zkušenosti?“
Elfovy oči se mírně zúžily. Naklonil hlavu, jako by uvažoval o Vamesině žádosti. Odpověděl však hlasem chladným a odměřeným: „Jste příliš mladí na to, abyste pochopili souvislosti a závažnost takových příběhů. A já sám jsem příliš mladý na to, abych je poznal celé. Ta dvě staletí, po která chodím pod sluncem, jsou v paměti Začarovaného lesa jen jako mrknutí oka. I mnohé stromy jsou starší než já.“
Vamesin hlas byl ostrý a podrážděný. Řekla: „Myslíte, že nemohu lesu porozumět, protože jsou stromy starší než já? My lidé máme knihy, píšeme je a čteme už několik staletí! Už nezapomínáme všechno. Jednou budeme vědět víc než elfové a budeme moudří a rozumní a všichni budou sdílet všechno, co vědí, a budou si rozumět a žít spolu v míru a rovnováze.“
Handorův výraz se nezměnil, ale jeho oči potemněly. „Mluvíš, jako by tvému plemeni patřil sám čas, ale to není věc, se kterou se dá zacházeti jako s nástrojem.“
Vamesa se zatvářila uraženě. Bez dalšího slova se otočila a odešla do ložnice.
Vanesa si Vamesina odchodu všimla, ale nevěnovala mu velkou pozornost. Její pohled zůstal zaměřený na Eldaru, která klečela vedle hrnce a malými lžičkami přemísťovala drcené listy a sušené květy ze sklenic na dřevěný podnos.
„Co to děláte?“ zeptala se Vanesa.
„Odměřuji množství,“ řekla Eldara. „Aby se plně uvolnila léčivá síla bylin, je potřeba velmi přesné dávkování. Příliš mnoho by zatížilo tělo a rána by se špatně hojila, příliš málo by zase mělo nedostatečný účinek.“
„Já jsem zatím bylinky odměřovala vždycky podle oka,“ řekla Vanesa ustaraně. „A jak víte, jaké množství je správné?“
„Podle zkušeností,“ řekla Eldara, „a také podle citu, protože síla bylin se se staletími mění, jak se mění podnebí. Někdy jsou byliny obzvlášť zralé, a pak jich stačí méně, jindy jsou zase chudé a musíš jich dát víc. Když s nimi budeš pár staletí zacházet, získáš na to cit.“
Voda v hrnci už začínala vařit, takže do ní Eldara nasypala bylinky z podnosu. Pak vzala malé přesýpací hodiny a převrátila je. Písek začal padat pomalu a pravidelně a vytvářet malou hromádku ve spodní části hodin.
Vanesa se dál soustředěně dívala.
Když poslední zrnka písku v přesýpacích hodinách dopadla, Eldara si zabalila ruce do útěrek, vzala hrnec z roštu a žlutohnědou tekutinu z něj nalila do dvou keramických nádob. Opět otočila přesýpací hodiny. Vzala vědro a zalila vodou hořící dřevo. To zasyčelo a brzy po něm zůstaly jen ohořelé zbytky.
A pak se několik minut nic nedělo.
„Na co čekáme?“ zeptala se Vanesa.
„Léčivé esence se mění i v průběhu chladnutí, takže musíme počkat. Navíc by léčení nepomohlo pacienta opařit,“ vysvětlila Eldara.
„Aha,“ řekla Vanesa. „Já jsem bylinky většinou ani nevařila. Stačilo je jen rozdrtit a rozmočit.“
Eldara si povzdechla.
Když se odsypala asi třetina písku, Eldara vzala jednu z keramických nádob a postavila ji před Handora. Uchopila mu zraněné chodidlo a ponořila ho do tekutiny v nádobě.
Elfova tvář se zkroutila v nepohodlí, ale neucukl.
Pak čekali a Vanesa situaci pozorně sledovala. Po chvíli jí připadalo, že rána se začíná ztrácet. „Podívejte se! Ta rána se hojí...“ řekla udiveně.
Hrany rány už byly rozmazané, jako by se rozpouštěla.
„Eldaro,“ řekla Vanesa s obdivem, „jste ten největší léčitel všech dob!“
Eldara se neusmívala. Místo toho sklopila hlavu. „Nejsem léčitel, alespoň ne tak, jak si to pod tím slovem představují lidé,“ řekla. „Jsem čaroděj. Léčitel jen léčí neduhy a tím jeho starost končí. Čaroděj musí nést zodpovědnost za to, co bylo, i to, co bude, a za rovnováhu toho, co bere, s tím, co dává.“
„Děkuji,“ řekla Vanesa. „Děkuji, že jste mi to ukázala.“
Eldařin výraz změkl, ale jen mírně. Posadila se na podlahu.
„A už jste se rozhodli, kde budete nakonec žít?“ zeptala se Eldara.
„Chceme zůstat v Dvojčatišti,“ řekla Vanesa. „Myslím, že je to skvělé místo k životu, kolem jsou květiny a stromy...“
„Ale ta chata není zateplená, nejde v ní přežít zimu,“ poznamenala Eldara, „ještě tak jeden až dva měsíce a bude neobyvatelná.“
Vanesa byla v šoku. Její dech se zadrhnul a její kolena byla najednou slabá. Uvědomila si, že to, co říká Eldara, je pravda. Za několik měsíců přijde zima a oni nemají ani zimní oblečení a tušila, že krb k přežití zimy v profukující chatě s tenkými zdmi nestačí.
Beze slova se otočila a rychlým krokem zamířila do ložnice.
* * *
Vamesa tam zatím ležela, rozvalená na posteli. Zírala na strop. Bylo ticho. Její myšlenky byly zamotaným uzlem frustrace a vyčerpání.
Dveře se otevřely a dovnitř vtrhla Vanesa. Ani se nezastavila, aby za sebou zavřela. „Sourozenče!“ řekla ostře a naléhavě, aniž by si dělala starost, kdo ji může slyšet. „V Dvojčatišti nejde bydlet přes zimu. Musíme si najít jiné místo!“
„Co?“ vytřeštila Vamesa oči, zvedla se a posadila.
Vanesiny ruce se třásly a její slova byla těkavá: „Eldara mi to řekla. Ta chata není zateplená. Má slabé stěny a dovnitř profukuje. Přes zimu promrzne a nepůjde tam bydlet! Teď mě napadá, že to je asi ten důvod, proč byla opuštěná, když jsme tam přišli. Selhali jsme. Nemysleli jsme na to.“ Vanesa si sedla na svoji postel. „Nemáme dost uvědomění, abychom si uvědomili všechno důležité...,“ řekla.
Vamesa na ni zírala. „To se mi snad zdá...,“ řekla. „Copak to nevidíš? Eldara chce, abychom s ní zůstali navždy. Třeba s námi má opravdu nekalé úmysly! Teď nám řekne, že se už nemůžeme vrátit, nechá si nás tu přes zimu a příští rok vymyslí zase nějaký jiný důvod, proč nemůžeme pryč...“
Vanesa zavrtěla hlavou. „Ne,“ řekla, ale její hlas se chvěl. „Vždyť ona se nám snaží pomoct, jen nám ukazuje pravdu. To, že nemůžeme zůstat v Dvojčatišti, není její chyba.“
Vamesa zkřížila ruce. „Tak proč nám to neřekla dřív?“ řekla vyčítavým tónem. „Proč s tím přišla právě teď?“
Vanesa se rozhlédla. Vstala, přišla ke dveřím a zavřela je. Pak se vrátila a znovu se posadila na postel. Její hlas teď byl klidnější. „Možná nevěděla, že jsme tam chtěli zůstat. Mohla si myslet, že už máme nějaký plán.“ Zaváhala a pak pokračovala: „Ale musíme něco udělat. Zeptejme se jí, jaké jsou naše možnosti. Dnes večer.“
Vamesa pevně stiskla rty. Chtěla být naštvaná, obviňovat Eldaru a ostatní elfy ze své situace. Ale Vanesina slova o tom, že selhali a že nemají dostatek schopnosti uvědomění, ji hryzala svědomí svou pravdivostí. Vamesa strávila tolik času sněním o vysněné budoucnosti v Dvojčatišti, že myšlenku, že to nebude možné, cítila jako ránu do hrudi.
Pomalu vydechla. Její hlas byl teď tišší. „Máš pravdu,“ řekla. „Zeptáme se jí. Ale také musíme přemýšlet sami. Nemůžeme se jen tak spolehnout na to, že nám všechno řekne ona.“
Vanesa přikývla a její ramena se lehce uvolnila. „Já vím,“ řekla. Zamyslela se. Po chvíli pokračovala: „Co Lirien? Eira říkalu, že přežilu zimu s ní, třeba by nás také vzala, když bychom si to odpracovali.“
Vamesa váhala. „Nevím,“ řekla, „nám není třináct, a navíc nás rodiče poslali do lesa. Nezklameme je, když skončíme ve městě?“
„Nevím,“ řekla Vanesa. „Ale vím, že je to pořád lepší než nevymyslet nic. A když nic nevymyslíme, zklameme je určitě.“
A večer, kdy měli položit tu nejzásadnější otázku za celý svůj pobyt v lese, se pomalu blížil.
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Ze sbírky: Vamesa a Vanesa
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.