Opět ukradená hodinka. Co bude doma? Vydrží Otta pořád hrát shovívavého, a nebo konečně vybuchne?

I když má oblíbená světluška létá daleko ode mě, tak bych tuto báseň chtěl věnovat všem světluškám, které někomu svítí na často trnitou cestu životem...

Když jsme se nabažili polibků a objetí, věděla jsem, že už jen málo stačí upadnout do milostného bezvědomí.

jak jinak proti osudu?

asi že mám momentálně špatnou náladu píšu dnes o holém životě: chtěla být Popelkou...

Tato báseň je o smutné dnešní zkažené době a především o lidech, kteří ji vytváří.

V jiném městě, s jiným mužem. Co přinese čas? Dají se věci do pořádku? Budu konečně šťastná?

...protože cítím, protože žiju a stala sem se závislou... na vůni a doteku...

Petříkovi byl jeden rok a my jsme stáli před rozvodovým soudem.

Nikdy jsem si nemyslel, že do této sekce budu muset psát. Člověk míní a život mění.

nestačí.

„Tami, kotě moje, dej mu alespoň jméno po mně,“ najednou přímo zaprosil a šibalsky se usmál. „Ty jsi se úplně zbláznil, to rovnou můžeme vylepit na plakáty, rodina mě vydědí a zřeknou se mě.“

...................