Nikdy nepřestanu věřit, že někteří z těch, co leží přikotveni olovem k zemi, nezvedli hlavu na pár okamžiků, aby viděli krásu zapadajícího slunce. Stejně tak nepřestanu věřit, že to některé stálo život.

...

Takové popisující

dnes ráno při pohledu z okna mne zastudilo... tak vkládám tuhle

O událostech r. 89 v mé oblíbené formě.

A Jaro už klepe na dveře...

Září 2011

....

rychlovka na zadané téma..

Do ordinace doktora Ricarda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty. „Jste nemocen, pane?“ „Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“ „Co je vám?“ „Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát.“ „To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“ „Jaký je to lék?“ „Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“ Bledý muž se uklonil a řekl smutně: „Já jsem Deburau, doktore.“

pšt

mlčení

Kapitola 6