Po necelém přečtení Asimovovy Nadace jsem se rozhodl napsat jakýsi prolog k možnému budoucímu něčemu. Je to spíš takový kousek na ukrácení chvíle.

volná inspirace dílem Victora Huga

Láska... taková jakou ji znám já.

Takový můj pocit, že už Vánoce nejsou co bývaly...

jenom příšera. bojim se tmy a nesnášim křik. Pamatuješ si to? Heh, všechno nejlepší k dnešnímu svátku.

Tato otázka mne dokázala vždy vykolejit. Zpočátku jsem jako hloupé zamilované děvčátko odpovídala ano. Dělala jsem přesně to, co se ode mne očekávalo. Časem jsem se ale začala nad touto otázkou hlouběji zamýšlet a odpověď mi najednou nesklouzávala z jazyku tak snadno. Spíš nesklouzávala vůbec. Krátka skica mých myšlenek z posledních několika dnů, které odrážejí ne tak dalekou minulost.

Můj příběh..... E

Tahle povídka byla napsaná pro muže z jiné reality. Přesto ji nepovažuji za zamilovanou. Je prostě taková svá. Posuďte sami...

Žeby další skrytý význam ? /Starší dílko, ale sedí stále stejně dobře/

Za rýmování se předem omlouvám. Jsem proklatě nemoderní a komerční. Název s ní souvisí jen natolik, že zrovna nebylo po ruce nic lepšího, na co by se dala načmárat. Až se zbavím nohy v sádře, udělám si z toho písničku :-)