Srab

Tisíckrát jsem si v minulosti řekla, že jsem k ničemu, tisíckrát jsem uhodila do boxovacího pytle u nás v garáži, víc jak tisíckrát jsem řvala sprosté nadávka na ty, kteří mě nemohli slyšet, ale kteří mi i tak ubližovali, uronila jsem tisíce slz.
Ale já se pak rozhodla jinak, už jsem nechtěla být nějaká ubrečená holka se skloněnou hlavou, které se spolužáci smějí a baví je to.
Začalo to ve třetí třídě, v té době už mě to hodně štvalo, má vlastní neschopnost se bránit. Jeden spolužák se mi tenkrát smál a já z toho jako už několikrát předtím měla na krajíčku. Říkal, že jsem srab, že se vždycky budu krčit v koutě a že jsem ošklivá. Málem jsem uronila i slzu, ale tehdy jsem se poprvé pořádně naštvala, dala jsem mu pěstí do nosu a zařvala jsem, že se mnou takhle mluvit nebude nebo mu pořádně zmaluju obličej! S brekem se odplazil z mého dosahu a šel žalovat, ale nikdo mě nepotrestal. Od té doby se mě bál, ale i tak někdy utrousili nějakou tu poznámku.
Ignorovala jsem ho.
Když už jsem myslela, že všechno bude v pohodě, tak jsem musela přejít na jinou školu mezi naprosto jiné lidi. Říkala jsem si, že to bude v pohodě, ale jaksi jsem se spletla. Už zase měli ke mě připomínky, debilní připomínky k tomu jak vypadám a jak se chovám, ale tentokrát jsem to nechtěla řešit pěstmi, chtěla jsem jít mírovou cestou. Já blbec, to je tím, že jsem zestárla a jak říká babička: zmoudřela.
Od té doby mé návštěvy garáže jaksi vzrostly a ten pytel už toho má nejspíš taky dost, ale já ne, protože se bojím, že pokud v sobě ten vztek budu uskladňovat, tak vybuchnu jako sopka a pak už nebude cesty zpět - odnesou to ostatní a budou ztráty na životech.
Proto poslouchám hudbu jako poslouchám, proto jsem většinu dne nakrknutá a uzavřená a taky proto mám jen malý okruh přátel. Alespoň mezi nimi nemusím skrývat kdo jsem.
Někde uvnitř srab, který už pár let nedokáže nikomu pořádně vrazi ani kdyby jo chtěl.