Psavec: Děkuji za zastavení.

Dandy: Děkuji.

Smuténka.

Hezké. Obraznost, rozlehlost pocitů.
Dodávám k tomu:
'věci se odehrávají pod námi, protože nad námi už je obsazeno...'

Moc pěkné smutné.

kmotrov: Děkuji moc za zpětnou vazbu. Už mi bylo jedním čtenářem řečeno, že si to musel přečíst dvakrát po sobě, aby si ty verše nějak srovnal v hlavě, a jistou rozsypanost si sama tak trochu uvědomuji... Vezmu si z toho ponaučení pro své příští výtvory :)

Začátek je úchvatný, máš v tom pěkné rýmy. Je to ale rozsypané, nemá to žádnou strukturu, verše jsou nahodilé. Je v Tobě potenciál, najít někoho kdo Tě povede...

Eleanthir: Děkuji moc. Já jsem už několikrát byla lákána, ať si také vyzkouším mrznout v zimě v řece (nejvíce po ruce je v mém případě Sázava), ale zatím jsem se neodvážila... možná, že právě teď je ta správná chvíle...

Kouzelné. Ten chlad vody musel být krásný zážitek, rád se ponořuju do Bečvy a vnímám její živelnost, chovám se k ní jako k bohyni a nedávno jsem se do ní poprvé ponořil v zimě. Jak píše človíček, každá buňka mého těla zažívala slast. :-))

borovice: Tak se tam snad někdy potkáme. Děkuji za zastavení a za milá slova :)

Psavec: To jsem ráda :)

človiček: Procházky jsou rozhodně dobrý způsob trávení volného času. Já je mám trochu vynucené, protože musím dojít z domova na nádraží, ale je to skvělé, ráno se proberu a večer si pročistím hlavu. Děkuji za zastavení :)

Dandy: Děkuji :)

Jé, chodíme po podobných místech. Radost číst.

Hezky se mi četla.

Alma Neradostná: Velice děkuji za vysvětlení toho příběhu. Docela mě i osobně oslovuje, protože jsem nedávno zažil/a velice podobný pocit ztracenosti, když jsem do hloubky přemýšlel/a o tom, co ve společnosti znamená „pohlaví“, a uvědomil/a jsem si, že u druhotných pohlavních znaků neexistuje žádná objektivní hranice mezi mužstvím a ženstvím. (Činí snad jeden chloupek na nečekaném místě ženu mužskou? Dva chloupky? Tisíc chloupků?) S takovým zjištěním za hranicemi běžné reality opravdu není snadné se vyrovnat.

Tak nějak vnímám procházky. Mnozí tento rozměr možná neznají.

Moc pěkné

Singularis: Je to opravdu samá metafora. Nejvíce doslovný je asi druhý verš poslední sloky.

Příběh vypráví o muži, kterému bylo dáno nahlédnout za hranice běžné reality, a když se z toho vzpamatoval, pochopil, že to, co běžně vnímáme jako skutečnost, je jen iluze. Samozřejmě ho to úplně netěší, a tak se s tím po zbytek básně snaží nějak vyrovnat. Ale nečekala jsem, že by to běžný čtenář v básni našel - šlo mi opravdu spíš o ten pocit jistého zoufalství, ztracenosti...

Chtěl/a bych tomu rozumět, ale asi nerozumím, protože s metaforami si obvykle nevím rady a zde se mi ani nedaří rozpoznat, co by mohlo být metaforou a co ne, spíš jen, co doslovně nedává smysl. Jde-li však o popis rozpoložení duše, bude asi metaforou vše a o to je to pro mě beznadějnější. Alespoň téma je mi blízké.