Singularis: Je to opravdu samá metafora. Nejvíce doslovný je asi druhý verš poslední sloky.

Příběh vypráví o muži, kterému bylo dáno nahlédnout za hranice běžné reality, a když se z toho vzpamatoval, pochopil, že to, co běžně vnímáme jako skutečnost, je jen iluze. Samozřejmě ho to úplně netěší, a tak se s tím po zbytek básně snaží nějak vyrovnat. Ale nečekala jsem, že by to běžný čtenář v básni našel - šlo mi opravdu spíš o ten pocit jistého zoufalství, ztracenosti...

Chtěl/a bych tomu rozumět, ale asi nerozumím, protože s metaforami si obvykle nevím rady a zde se mi ani nedaří rozpoznat, co by mohlo být metaforou a co ne, spíš jen, co doslovně nedává smysl. Jde-li však o popis rozpoložení duše, bude asi metaforou vše a o to je to pro mě beznadějnější. Alespoň téma je mi blízké.

Eleanthir: Děkuji :)

Alma Neradostná: Bravo! :-))

Psavec: Děkuji mnohokráte.

borovice: Děkuji moc za krásná slova, zahřála mě u srdce.

františek: Děkuji převelice :)

Alma Neradostná: hezký

Pěkný sonet.

Pěkně se povedla.

Sofistikovaná báseň. Ožívající obrazy jak obří nástěnné malby. Až z nich záklonu bolí za krkem. Přesto se člověk nemůže odtrhnout.

Dandy: Děkuji. Osobně se domnívám, že zaniklo všechno, což ovšem vůbec není na škodu...

Pěkné.
Snad v hrstkách popela nezanikla láska.

človiček: Děkuji za krásná slova a za uznání. Věřím, že tvůj únorový zážitek byl velice obohacující :)

človiček: Děkuji za zastavení a za hezká slova :)

V únoru jsem jsem se vnořil do ledové bystřiny. Bylo -16 stupňů a já měl narozeniny a toulal jsem se krajinou svého rodiště s Jendou Becherem. Byla to oslava života napříč jeho těžkostem. Každá buňka mého těla na to slastně vzpomíná. Jen mi to vytanulo na mysl. Máš čtivou formu. Je to pocitově prostorové, snadno empaticky uchopitelné.

To není špatný.....projev dřeně duše.Nevnímám to cynicky suše , kde že , sám s kmotrou kostky jsem hrál, plakajíc jsem se smál i bál. Trumf v rukávu já měl, eso vděčnosti vyděsilo spoluhráče. Ona jen vrškem strachu mávala, jenž mi k nohám spadl poražen.

Singularis: Děkuji za komentář a za uznání. Psala jsem to asi před rokem, ale vybavuji si, že to, že jsem se nakonec rozhodla pro formu dopisu, mi velmi usnadnilo práci, protože to dalo smysl takovému tomu "ráno jsem vstala, pak jsem dělala tohle a pak tohle". Marianne je opravdu jen náhoda, bylo to zkrátka první jméno, které mě zrovna napadlo.

Je podivuhodné, jak dokáže mozek taková nedořešitelná úloha „zavařit“ a jak těžké je se z toho pak vzpamatovat. Povídka je velmi dobře napsaná a stylizace do formy dopisu mi připadne vhodně zvolená.

Když jsem začal/a číst, jméno Marianne mi hned připomnělo Rozum a cit od Jane Austen, protože žádnou jinou Marianne neznám, ale ze zbytku je jasné, že to byla jen náhoda.

Alma Neradostná: Děkuji za tip. Podle Mapy.cz to v Kersku vypadá opravdu hezky, tak se tam jednou zajedu podívat (mám to dost daleko).