Orionka:
Život často zdá se
být pozemským Rájem,
ale jen než zase
musíš splatit nájem!

Marně rozhořčeně
voláš do éteru:
To nebylo v ceně!
Na tohle vám...
@@@@@@@@@@@@@@@@
Každá sranda něco stojí,
někdo už se předem bojí...
Je však menším ze dvou zel
svázat srdce na uzel,

před láskou se strachy třásti,
žít jen tím, co v kapse chrastí,
zabít v sobě každý cit,
nemilovat, jenom být?
:-(

Po pravdě řečeno, moc tomu nerozumím. Tedy, obsah snad chápu, ale smyslu a formě. Forma uvízla někde mezi žánry, nevím čeho je to miniatura. (Už se zase projevuje moje fobie ohledně miniatur.:))Ale vážně, ono vymezení určitého žánru není asi úplně samoúčelné. To, co jsi napsala, asi není esej, není to jistě báseň ani aforismus, snad krátká úvaha. To samo o sobě nevadí, ale ten či onen žánr by měl, myslím, něco specifického přinášet. Připadá mi to jako diskusní příspěvek do diskuse, kterou neznám. Mohl bych si ji zkusit domýšlet. Možná to je ten záměr. Možná ostatní komentující sami se sebou diskutují a ty se k diskusi nenásilně přidáváš. Možná nejsem jenom na takovou diskusi naladěn a tak se šťourám ve formálních záležitostech. Promiň. :)

Amelie M.: taky si říkám :D

Orionka: ty a morbidní??! nikdy! :D

Sedmikrása: Jo, takoví jsme. Dík!

Sucháč: Jojo, tak to je. Někdo přijímá rány vestoje, někdo padne při prvním ofouknutí... ale nakonec jdou k zemi (pod zem :)) stejně všichni. Sakra, jsem nějaká morbidní :D

Jo, myslím, že máš velkou pravdu. I když to docela bolí a vůbec se mi to nelíbí. Ale vím, že do toho kruhu budu lézt znova a znova a budu si dál rozbíjet nos, protože takoví prostě mi lidi jsme.

Máta: Děkuji, krásně jsi to shrnula :).

Já souhlasím se vším...život je risk a my se po celou dobu snažíme přijímat jeho rány i slasti...fuj, to je klišé... :-D

Kdo se bojí, nesmí do lesa. Kdo nic neriskuje, nic nezíská.
City jsou složité, lidé také, ale překážky jsou od toho aby se překonávaly, ne aby se nad nimi plakalo. Všechno má poločas rozpadu, nic není věčné, vše se mění a vyvíjí i vztahy. A kdo to nechce vidět, neuvidí. Srdci neporučíš, ať se hlava vztekne a konec bolí, koho by nebolel, ale bez konce nemůže být nový začátek. Jenže kdo chce plakat, důvod a kapesník si vždycky najde :-D
Moc pěkně trefně věcně napsáno. Díky.

Psavec: Souhlasím, tohle jsou úplně jiné počty.

Lenča: Moc děkuji. Těší mě, jaká se tady rozběhla pěkná diskuse :).

Zamila: Tohle je přístup, který bych podepsala :).

Amelie M.: Přesně tak, kdo se bojí, nesmí do lesa :). Ale zároveň je pošetilé pak křičet pomóc, to jsem fakt netušil, že v lese bude taková tma :)).
A že jsou i vítězové, to je jasná věc ;-).

Ailin: Smuténkující autor asi v depresi už je. Možná myslíš, že ho z toho vytáhne spíš komentář foukající na bebínko, ale těch mu ostatní píší dost. Tohle je je jejich neadresná protiváha - ráda se na věci trochu dívám jiným pohledem, ale zůstávám v obecné rovině, která se snad nikoho osobně nedotkne.
Neříkám, že láska je iluze. Ale někdy podléháme iluzím s ní spojeným: že můžeme druhému stoprocentně věřit, přivlastnit si ho, že štěstí není okamžik, ale trvalý stav... A to je to riziko, které mám na mysli. Děkuji za názor :).

Pokud se snažíte držet má dáti - dal vyrovnané, prohrajete.

Yana: Vidíme to myslím hodně podobně. To já děkuji za komentář :).

mannaz: Díky. Máš pravdu, je to racionální pohled na věci, které s rozumem často nemají moc společného, jsou to spíš odpuzující se magnety. Souhlasím, že ta bláznivá radost za to stojí. Ale hazard to je, a čím víc kdo sází, tím víc taky může prohrát. :)

Dokonale vyjádřené. Tvrdě, ale pravdivě, bez pozlátek. To se mi fakt líbí. :)
Zraní mě pouze to, co sama dovolím...

Klidně mi svalte na bedra tisíce smutků za pár láskou extatických dní, já je unesu. Je to stokrát lepší než se celý život klepat na břehu a neskočit.