|
Je to takové jaké to je...
|
Kuličky
Vypadalo to, že prší, přesto byla země suchá. Kapky dopadaly, rozplácly se, ale jen na chvíli, jako by jim to někdo nařídil, vzápětí se poslušně zakulatily, ale neskutálely se z kopce, pouze sklouzly do jamek a důlků, zaplňovaly výmoly, silnice, trávníky a některé zůstaly viset na větvích. Kapky dopadaly, měnily se na kuličky a pokrývaly vesnice, města, území, státy, pokrývaly všechno volné a dostupné, pouze do uzavřených prostor se nedostaly. Všude během jedné jediné noci napadalo z nebe něco, měnící se do kuliček, jakoby gelových, a zabíralo to prostor celé Země. Tam, kde byla voda, pokryly její hladinu. Stromy a celé lesy byly jimi posázeny. Do rána se probudil Svět zaplavený hmotou připomínající slzy, pouze se nespojovaly, ale navzájem se dotýkaly kapka vedle kapky.
Děti ráno zapomněly jít do školy a stejně jako v zimě, brouzdaly se v měkkém podloží, skákaly po drobných kuličkách a řičely smíchy. Dospělí už to neměli tak jednoduché. Ještě v noci se vytvářely krizové štáby. Guvernéři jednotlivých území se probouzeli pod nutkavým vyzváněním červených telefonů. Nastoupily pracovní čety, včetně záchranných sborů s dostupnou technikou na kalamitní situace. Obrovské sněžné pluhy v Kanadě, stejně jako lopaty a drobné dlaně indických dělnic, nabíraly měkce poddajné kuličky, nakládaly je do vozíků, na korby vozidel, do pytlů na odpad, sypaly je do připravených nádob, ale všechno to bylo marné. Kuličky se roztékaly, měnily se na menší a ještě menší, aby vytékaly v drobných mnohokráte zmenšených objemech z nádob a kontejnerů. Vodotěsné spoje neudržely uložený obsah, který se neustále vracel na původní, snad určenou polohu, jako kdyby každá kulička přesně věděla, kde je její místo.
Nikdo nevěděl co s tím. Jestliže vědátoři chtěli odebrat vzorek ke zkoumání, kulaté kousky hmoty se stále vracely na původní místo. Snažili se místa vysoušet, použili oheň, tlak, vodou se snažili vypudit nezvané vetřelce z ulic, ale stále nic. Kuličky se vrátily na původní místo s neškodným záměrem pouze ležet. Kola aut, stejně jako podrážky bot vytlačovaly hmotu, která se uhnula, aby vzápětí pokryla původní místo.
Po dvou dnech úporného snažení, kdy nebylo prokázáno biologické znečištění ani jiné nebezpečí, po zjištění, že pouze venkovní prostory jsou pokryty neznámou hmotou a dokonce, že ryby mohou volně vyskakovat z vln a letadla bezpečně létat, byl odvolán výjimečný stav a život se vracel do zajetých kolejí. Lidé doma ani v práci kuličky neměli, proto se obavy z kontaminace zmírnily a pouze strach z neznámého udržovaly odborníky v bdělosti, která zhruba po měsíci od prvního dne pokrytí opadla.
Kuličky se zdály být neškodné, jen byly jaksi navíc. Lidé si zvykali.
Padesátý den se daly do pohybu. Drobounkými i vzduchotěsnými místy se dostaly do domů a ostatních prostor a během další noci prostoupily do všech živých stvoření a splynuly s nimi.
A nikdo nic nepoznal.
Vypadalo to, že prší, přesto byla země suchá. Kapky dopadaly, rozplácly se, ale jen na chvíli, jako by jim to někdo nařídil, vzápětí se poslušně zakulatily, ale neskutálely se z kopce, pouze sklouzly do jamek a důlků, zaplňovaly výmoly, silnice, trávníky a některé zůstaly viset na větvích. Kapky dopadaly, měnily se na kuličky a pokrývaly vesnice, města, území, státy, pokrývaly všechno volné a dostupné, pouze do uzavřených prostor se nedostaly. Všude během jedné jediné noci napadalo z nebe něco, měnící se do kuliček, jakoby gelových, a zabíralo to prostor celé Země. Tam, kde byla voda, pokryly její hladinu. Stromy a celé lesy byly jimi posázeny. Do rána se probudil Svět zaplavený hmotou připomínající slzy, pouze se nespojovaly, ale navzájem se dotýkaly kapka vedle kapky.
Děti ráno zapomněly jít do školy a stejně jako v zimě, brouzdaly se v měkkém podloží, skákaly po drobných kuličkách a řičely smíchy. Dospělí už to neměli tak jednoduché. Ještě v noci se vytvářely krizové štáby. Guvernéři jednotlivých území se probouzeli pod nutkavým vyzváněním červených telefonů. Nastoupily pracovní čety, včetně záchranných sborů s dostupnou technikou na kalamitní situace. Obrovské sněžné pluhy v Kanadě, stejně jako lopaty a drobné dlaně indických dělnic, nabíraly měkce poddajné kuličky, nakládaly je do vozíků, na korby vozidel, do pytlů na odpad, sypaly je do připravených nádob, ale všechno to bylo marné. Kuličky se roztékaly, měnily se na menší a ještě menší, aby vytékaly v drobných mnohokráte zmenšených objemech z nádob a kontejnerů. Vodotěsné spoje neudržely uložený obsah, který se neustále vracel na původní, snad určenou polohu, jako kdyby každá kulička přesně věděla, kde je její místo.
Nikdo nevěděl co s tím. Jestliže vědátoři chtěli odebrat vzorek ke zkoumání, kulaté kousky hmoty se stále vracely na původní místo. Snažili se místa vysoušet, použili oheň, tlak, vodou se snažili vypudit nezvané vetřelce z ulic, ale stále nic. Kuličky se vrátily na původní místo s neškodným záměrem pouze ležet. Kola aut, stejně jako podrážky bot vytlačovaly hmotu, která se uhnula, aby vzápětí pokryla původní místo.
Po dvou dnech úporného snažení, kdy nebylo prokázáno biologické znečištění ani jiné nebezpečí, po zjištění, že pouze venkovní prostory jsou pokryty neznámou hmotou a dokonce, že ryby mohou volně vyskakovat z vln a letadla bezpečně létat, byl odvolán výjimečný stav a život se vracel do zajetých kolejí. Lidé doma ani v práci kuličky neměli, proto se obavy z kontaminace zmírnily a pouze strach z neznámého udržovaly odborníky v bdělosti, která zhruba po měsíci od prvního dne pokrytí opadla.
Kuličky se zdály být neškodné, jen byly jaksi navíc. Lidé si zvykali.
Padesátý den se daly do pohybu. Drobounkými i vzduchotěsnými místy se dostaly do domů a ostatních prostor a během další noci prostoupily do všech živých stvoření a splynuly s nimi.
A nikdo nic nepoznal.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.