Upside down

Šťavnaté jako pomeranče. Šťáva ti stéká z úst, kape na zem. Ruce ulepené, jako by se mezi nimi právě narodilo něco, co nikdy nemělo spatřit světlo. Něco pod slupkou, za rouškou tmy. Něco, co vypadá nevinně, dokud se do toho nezakousneš.
Temné noční obloha. Hvězdy přihlížejí z dálky, mlčky, jako by věděly něco, co my teprve tušíme. Zapomínáme na ně. Jsme příliš zaměstnané vlastním příběhem, scénářem, který si píšeme. Pronášíme své repliky, vstupujeme do cizích pokojů, dotýkáme se cizích životů a nemáme ponětí, co nám přinese další den.

Víme, že jsme obě ,,zkažené“. Nebo jsme si to alespoň namluvily. Jako by se tím dalo vysvětlit všechno, co se mezi námi dělo. Jako by stačilo pojmenovat vlastní temnotu a člověk se jí přestal bát.
Naše mysl je propojená něčím neviditelným. Něčím, co překonává vzdálenost, i čas.

Chvěje se mi srdce.
Zebou mě ruce.
A přitom cítím, jak celá hořím.

Hořím touhou poznat, co mě čeká na druhé straně. Co je za těmi dveřmi, přestože bychom je měly nechat zavřené. Je to jako upside&down. Stranger Things dohromady se seriálem You, jen nikdo nevraždí.
Vraždíme důvěru nás všech a sebe, jen to ještě nevíme.

Někdy totiž stačí vstoupit někomu do života a zanechat v něm něco, co už nikdy nepůjde úplně odstranit.
Kolik životů to může zničit? A kolik jich to doopravdy poznamenalo?

Jak moc to poznamenalo nás?

A poznaly bychom se vůbec, kdybychom se nepotkaly právě v týhle verzi sebe samých? Kdybychom byly klidnější, opatrnější, kdybychom se nebály samoty natolik, že jsme občas daly přednost chaosu před tichem?
Možná bychom kolem sebe prošly bez povšimnutí. Možná bychom si jen vyměnily úsměv a pokračovaly každá svou cestou..

Jenže některá setkání nepřicházejí proto, aby nám život zjednodušila.

Jsme uprostřed místnosti a nemůžeme ze sebe spustit oči. Všechno kolem nás existuje jen napůl. Lidé mluví, smějí se, odcházejí. Hudba hraje dál. A přesto mám pocit, že se svět na okamžik zastavil někde mezi tvým pohledem a tím mým.

Sedíme vedle sebe v taxíku a mně je fyzicky blbě z tvojí přítomnosti. Způsobem, který se mi vlastně líbí. Jakoby se moje tělo nedokázalo rozhodnout, jestli se má přiblížit, nebo utéct. Srdce ví něco, co rozum odmítá přijmout a já se mezi nimi snažím najít alespoň kousek klidu.

Letmo se dotkneš mojí nohy pod stolem.
Tak málo.
Tak nenápadně.
A přesto si člověk někdy pamatuje jediný dotek mnohem déle než celé objetí.

Pamatuju si větu, kterou jsi řekla, když jsme odcházely z baru. Už jsem na ni skoro zapomněla. Nebo jsem si to alespoň myslela, dokud se mi znovu nevrátila ve snech. Je zvláštní, jak si mysl schovává drobnosti, které jsme přes den odložily někam hluboko. Jako by věděla, že jednou přijde chvíle, kdy je budeme potřebovat znovu slyšet.

Někdy se probudím a chvíli nevím, jestli se mi po tobě stýská, nebo jestli se mi stýská po té části sebe, kterou jsem vedle tebe poznala. Po té, která se nebála cítit příliš. Která se dokázala smát, i když někde uvnitř tušila, že tohle nebude mít jednoduchý konec.
A v tom byl celý ten paradox. Že jsem se vedle tebe cítila víc naživu, a přitom jsem občas nevěděla, co si počít sama se sebou.

Myslím, že nikdy úplně nezmizíš, i když jsi už dávno pryč.

Budeš ten tmavý stín noci, který se schová pod roušku a zůstane, i když ji už nikdo z nás nenosí. Některé věci se totiž nesvlékají tak snadno. Zůstávají na kůži jako vůně, kterou ucítíš v cizí ulici. Jako písnička, kterou jsi roky neslyšela a přesto si pamatuješ každé slovo. Jako sen, ze kterého se probudíš s pocitem, že se něco skutečně stalo.

Už tě nehledám.Už nechci znát všechny odpovědi. Ale někde ve mně existuje místo, které si pamatuje, jaké to bylo, když jsi tam byla.
A ne všechna místa musíme znovu otevírat, abychom věděly, že existují.
Někdy si říkám, jestli to všechno za to stálo.
Všechen ten neklid, všechny otázky, všechny chvíle, kdy jsme možná věděly, že bychom měly přestat, ale ještě jsme si chtěly ukrást jeden pohled, jeden večer, jednu poslední vzpomínku. Jestli to stálo za všechno, co přišlo potom. Za ty dny, kdy jsem se snažila pochopit, co se vlastně stalo a za noci, kdy se mi odpověď vracela v podobě snů.

~ Vzpomínám na naše temno.

Na to, jak skutečné se zdálo. Jak jsme v něm dokázaly existovat, jako by venku žádné ráno nečekalo. A pak se to všechno začalo rozplývat jako sníh po prvních paprscích slunce. Možná svítilo až moc silně. Možná jsme najednou viděly věci, které jsme do té doby vidět nechtěly.
Nebo jsme prostě jen došly na konec něčeho, co nemělo pokračovat.

Nebudu hledat chyby. Nechci zpětně rozhodovat, která z nás měla odejít dřív, co jsme měly říct jinak nebo jestli by všechno dopadlo líp, kdybychom se v určité chvíli zachovaly jinak.
Minulost je zvláštní místo. Člověk se do něj může vracet tisíckrát, ale nikdy tam nic nezmění.

Chtěla bych jen poděkovat.

Za to, že jsem se cítila naživu. Za všechno, co ve mně probouzelo strach i touhu zároveň. Za pohledy, které říkaly víc než slova a za ticho, ve kterém se toho odehrávalo tolik. Za to, že jsem na chvíli přestala všechno kontrolovat a dovolila si být součástí něčeho, co jsem nedokázala předvídat.
Nemusela jsem na žádnou adrenalinovou atrakci do zábavného parku. My dvě jsme si ji na chvíli vytvořily samy. Ve svých životech. Bez bezpečnostních pásů, bez návodu, bez jistoty, že na konci vystoupíme stejné, jako jsme nastoupily.
A možná jsme ani jedna netušily, jak rychle se může něco krásného změnit v něco, z čeho se člověk potřebuje dostat.

~ Přesto nelituju, že jsem nastoupila.
Protože jsme vystoupily dřív, než jsme se stihly zabít.

Možná ne doslova. Možná jsme jen na chvíli byly příliš blízko místům, odkud se člověk vrací jiný. A možná jsme obě věděly, že kdybychom zůstaly ještě o něco dýl, něco v nás by už nemuselo najít cestu zpátky.

I tak mi dlouho trvalo nabrat znovu dech.
Trvalo mi pochopit, že klid nemusí znamenat prázdnotu. Že když už mi srdce nebije až v krku, neznamená to, že necítím dost. Že ne každé spojení, které nás rozloží na jednotlivé části, je zároveň tím, které nás dokáže složit zpátky.
A hlavně mi trvalo přijmout, že můžu někoho nosit v sobě, aniž bych ho musela mít vedle sebe.

Dnes už možná dokážu vzpomínat bez potřeby něco zachraňovat. Dokážu se ohlédnout a vidět nejen temnotu, ale i to, co v ní bylo krásný. Nechci z nás dělat hrdinky ani viníky. Byly jsme dvě ženy, které se někde mezi touhou, strachem a vlastním životem potkaly způsobem, na který se nedá jednoduše zapomenout.

A třeba jsme se nikdy neměly naučit, jak spolu zůstat.
Třeba jsme se měly naučit, jak odejít, aniž bychom musely popřít, že jsme tam někdy byly.

Nevím, jestli na nás někdy myslíš stejně. Jestli se ti někdy vrátí některý z těch okamžiků, které jsem si schovala já. Jestli se ti někdy zasteskne po něčem, co už možná ani neumíš pojmenovat.
A i když některé příběhy nekončí tak, jak jsme si představovaly, neznamená to, že v nich nebyla láska. Možná ne taková, která umí zůstat. Možná ne taková, která dokáže všechno napravit. Ale taková, která v určitém okamžiku byla skutečná.

Neměřím její hodnotu tím, jak dlouho vydržela.
Některé věci jsou krásné právě proto, že se nedají vlastnit. Některé lidi nepotkáme proto, aby s námi zestárli, ale proto, abychom si díky nim všimli něčeho, co jsme v sobě dlouho přehlíželi.

A některé stíny už nemusíme zahánět.
Stačí se přestat bát, že se za nimi někdo skrývá.

Děkuju.
Za všechny podoby, ve kterých jsem tě poznala.
Za tu, kterou jsem viděla já, i za ty, které mi možná nikdy nebyly určené.
Za naše temno, naše ticho, naši pomerančovou lásku a všechny ty malé okamžiky, které by možná pro nikoho jiného nic neznamenaly a pro mě znamenaly všechno.

Za to, že jsem se na chvíli cítila, jakoby se svět mohl rozpadnout a přesto jsem v něm chtěla zůstat.