Smutný vodník

Smutný vodník

Tůň se k spánku chystá
a ptáků zpěv již utichl.
Jen větřík zlobí v rákosinách
a osamělý vodník si povzdechl.

Zas přijde noc předlouhá
a měsíc skryje se za temný mrak.
Za husté proutí ve vrbinách,
kde ješte před chvílí bylo hejno strak.

Smutně hledí vodník malý
do dáli, kde slunce zapadá.
A hořce štká nad údělem,
že svoji milou dlouho postrádá.

Sám tu sedí nad svou tůní,
jen žabky mu společností jsou.
A při kvákání srdceryvném
mu slzy po tváři jedna za druhou jdou.

Pohoupá se na vrbičce
houpy houpy houpy hou.
Potom skočí dolů do vln,
a ty mu pohladí tvář uslzenou.

Není nikdo v jeho tůni,
kdo s ním by trávil každou noc.
S kým by smál se na měsíček,
s kým by zkoušel kouzel moc.

Snad víly brzy po setmění
přijdou tančit na okraje blat.
A z reje jejich nožek křehkých
zapomene, že chtěl až do rána lkát.

A ráno, až slunce tůni osvítí
na procházku lidi přiláká.
Vodní mužík schová svoje šosy,
aby se nikdo nebál smutného vodníka.