Dost sebemrskačství
tak leť modrý ptáčku
poznáš nová tajemství
a celý širý svět.

Nedej se...

Slova jsou mnohdy jako datel.
Jak jikra z ktere se vykulí plůdek.
Pak jen schůdem.
Ke stolu ,jak vino sklenku
nasytí.
Tak stránka slůvka zachytí.
Pokut se tak nestane.
Vitr je snad odvane.

Tvá duše v tichu zraje
závěj sněhu v tobě taje
struna se pak rozezní
zas v kráse najdeš souznění.

Až se vyklubou, to bude radosti.

Vůně mraků: Děkuju.

silná, ať žije detox

Psavec: Díky.

Zaujala.

človiček: Té reakci moc nerozumím, ale možná ani ty jsi neporozuměl básni?

Taky jsem se zakoval. Svoboda je žalářníkem co má klíče. Pointa však je, že žalářník taky není na svobodě. Je zamčený v Nás a klíče od toho nejsou. Dá se osvobodit jen zevnitř. Takový ježek v kleci. Cestu najdeš jen v klidu.

Dandy: To se stane pozvolna, nenápadně a plíživě...

Mlčeti Zlato: Snažím se o to.

Zlo do nitra nesmime nechat prorůstat.

Spas svoji duši.

ŽblaBuňka: Děkuji.

tahle mě dostala

človiček: Lenča: Psavec: Trochublázen: Umouněnka: Děkuji.

Sasanka: Gora: Díky moc. Rozumím tomu, že z objektivního pohledu zvenčí by to možná báseň zkvalitnilo, kdyby měla jen první dvě sloky nebo končila jinak. Jenže pro mě slouží poezie primárně jako autoterapie, a pro tento účel je tam přesně to, co má. Třeba ji jednou, až to nebude aktuální, vyladím. Díky.

První a druhá strofka mě oslovují víc, další už jen v podstatě opakují totéž. Nicméně Hirošima je dobrý obrat.