Souhra chaosu

Život občas zamíchá kartami tak zvláštně,
že ti rozdá někoho
po kouskách, v čase,
aniž bys věděla proč

Tři roky
Vždycky jen týden někde jinde,
od rána do večera spolu,
a pak zpátky,
každý svůj život

Nic se nedělo
A přitom jo,
něco tichého,
co se nedalo pojmenovat,
jen to mezi námi zůstávalo
viset ve vzduchu,
jako když se bouřka teprve rozhoduje,
jestli přijde

Tenkrát bez romantiky,
ale s energií,
co si nás vždycky na chvíli přitáhla blíž
a pak zase pustila

A teď
.
.

teď ležím vedle někoho,
kdo mě zná doopravdy
Ne z příběhů,
ale z momentů,
kde člověk není hezký ani silný,
jen skutečný
Viděl jsi mě v situacích,
které ani ti nejbližší neznají,
a přesto se díváš dál,
neuhýbáš

Usínám vedle tebe
a cítím nervozitu
takovou tu tichou,
co není strach,
spíš vědomí,
že se něco láme
Jako když stojíš na kraji vody
a víš,
že už do ní stejně vejdeš

Pomalu se odevzdávám
Myšlenkám, dotekům,
tomu, že mě můžeš poznat ještě víc
že můžeš číst mapu mého těla
jako krajinu,
která se neukáže každému

Vzdechy mezi tmou a ránem,
kdy noc ještě drží
a světlo už se dere dovnitř
A najednou cítím,
že to není jen chemie
Je to spíš jako když chaos
narazí na něco pevného
a místo toho, aby to rozbil,
se o to opře

Ty máš tu strukturu, osu i směr,
já chaos jak vítr, co mění svůj směr
a dohromady to najednou dává smysl,
který jsem dřív neznala.


Nečekaně šťastná