Moudrost se dědí po otci.

Na zajímavou myšlenku podanou básnickým jazykem ti stačilo šest řádků. To je umění!

Takový malý zapadlý klenot.

Zajímavé. Ale říkám si, máme-li být důslední - co ta čárka za ale ne. Když ji dáš pryč - máme-li být důslední - první řádek se rozpadne do nejistoty, k čemu se ten zápor má vlastně vázat. No a v důsledku této nedůslednosti vztyčují své ježaté mrkvovité ukazováčky a prostředníčky kritici, aby, abychom byli důslední, důsledně vyžadovali odpověď na důvod této nedůslednoti. No a samozřejmě Shakespearovská otázka Romeovy růže, že. Nebo to byl Eco? Co je vůbec po jménu, když je třeba jít s kůží na trh a umět se prodat.

Orionka: Pravdu díš čokoládová hvězdo. To ta moje ostravština.

Samota slunovratu. Mám rád zimní večery a jejich majestátní ticho a samotu. Konečně jsem duší horal. Samota slunovratu má v sobě velebnost, která jak píšeš, naučí člověka jinak vnímat čas. Pěkné. Některé neotřelé výrazy v básničce mě oslovuju a taky se ztotožňuju s tím, že tma se léčí tmou, byť to vnímám i trochu jinak... blahodárně.

Pěkné a trefné. Nejvíc se mi líbí první sloka.

Hanulka: Veselé Vánoce.

Pěkné. Za mého dětství, kdyby tatínek vytáhl hnědou bankovku (to byla to poslední československá socialistická emise), moc by nás to ze židle nezvedlo, byla to tenkrát desetikoruna s Pavlem Országem Hviezdoslavem.

Myslím, že to je nejsmutnější věc na tomto světě, když rodič ztratí dítě. Ne nezbytně smrtí, ale prostě zanikne to malé veselé a švitořivé stvoření, které nejde uchovat v původní podobě. Taky sleduju svojeho synáčka, jak roste, jak postupně zaniká a mění se ve většího a většího, světa znalejšího, až úplně zanikne jako dítě, které jsem huštal na bambě aby usnulo, které mělo svůj vlastní roztomilý slovník, který vymýtila škola a logopedie... je cosi krutého v nastavení tohoto vesmíru. A dítě, které je dítětem a člověk s ním nemůže být z jakýchkoliv příčin, to je snad ještě smutnější. Vyhmátla jsi a vystihla ty pravé obrazy smutku.

Leslie: Ahoj, ten původní název byl zbytečně dlouhý, nevěděl jsem si s ním rady. Jsem asi víc a víc konzervativní, abych něco definoval jako báseň, musí to pro mě být dost poetické, obrazotvorné... tady je to tak odborné až se mi z toho poezie málem vytrácí, tak jsem váhal nad kategorií, až jsem tu dal anketu.

Miňko: Hanulka: Děkuji za návštěvu, jsem rád, že zanechala nějaký dojem.

Velmi pěkná modlitba. Jistě budeš vyslyšen ó psanče.

Ano, i mě tahle básnička nadchla. Dívím se, že tě okomentovalo tak málo psanců. Zasloužila by si větší ohlas.

Pěkné. Zastavil jsem se u slova souzubí. Myslím, že jsem na něj nikdy předtím nenarazil. Líbí se mi. Asi ho budu používat.

Woody Allen vytvořil ve filmu Pozor na Harryho (1997) obraz pekla, které by ti dokonale vyhovovalo. Prsaté nudistky, vířivé bazény, sing sing sing.

Leslie: Inspirace? Napsal jsem ji hodně dávno, ale myslím, že jsem tenkrát zhlédl nějaký film od Passoliniho nebo od Bertolucciho a přemítl jsem si vlastní život na tomto pozadí. Taky se vracím ke svému moři. Ale je to totéž moře? Zdá se, že se svým prknem dojdu na pláž, strčím prst do vody a bude tak studená, že se budu chtít vrátit do hotelu, ale to je ten háček. Vrátit se nejde nikdy nikam.

Jung měl před první světovou válkou cosi jako jasnozřivé tušení, co se bude dít. V Červené knize to dost prapodivným způsobem vysvětluje jazykem symbolů, archetypů. Pochopil jsem z toho, že člověk, je jedno, jestli hodný nebo zlý, je jakousi neuchopitelnou částí vědomí spojen s kolektivem - kolektivní vědomí, jako ve Star treku u Borgů. A není jisté, jestli tohle nadvědomí ovlivňuje tohoto jedince, nebo tento jedinec ovlivňuje toto kolektivní vědomí, ale před světovou válkou se lidé těšili na vojnu, nebo se jí naopak tak báli, že doufali že přijde a jejich nejčernější obavy naplní. Zbrojilo se, rostl nacionalismus a paranoia, vše směřovalo k vyvrcholení, ke katastrofě řeckého dramatu, ve kterém žádné deus ex machina nehrozilo. A Jung se to nějak dovtípil. A pak se to také uskutečnilo. Nebylo vyhnutí. Z bídy velké část populace a příliš okatého blahobytu hrstky šťastlivců vzniká časem tenze, která ústí v revoluci. Jako na konci 18. století ve Francii, jako na konci 80. let v Československu. Latentní duch nabere takové intenzity, že jedinec ztrácí kontrolu nad svým chováním a nechává se strhnout převládajícím trendem. Je jako ten pes ve tvé básničce. Není to hodný ani a priori zlý pes, jen plní úkol - žene štvanou zvěř do pekel. Ale kdyby byla štvaná zvěř silnější, štval by tento pes v její prospěch ony honce. Co bude dál? Politici jsou horší a horší, přestože se lidé snaží zvolit si vždy lepší politiky než před tím. Zbrojí se jako o závod, proč? Copak mír potřebuje zbraně? Jaký to paradox! Co by vyčetl Jung z chování archetypů dnešní doby? A nebyl to koneckonců taky jen blázen?

Pěkný obrázek.

Pěkné, trochu mi to připomnělo jeden můj výlet do východních Čech. Kde jsou ty časy.