Jiří Turner: Yana: Zastavím se u dvou vašich výroků:
"to, co lze dobře zaznamenat prózou, o tom je zbytečné psát báseň"
"Poezie přece vyjadřuje něco zcela jiného než próza,"
oba tyto názory vyznívají obdobně tak, jako by proza a poezie řešily jiná témata - měly jiný obsah. Ale podle mě to není pravda. Támata jsou stejná, rozdílná je forma - jak je vyjadřujeme. Tam, kde já mám na popis vztahu dvou lidí dvacet (nebo dvě stě) stránek, má básník dva verše (dvě bezverší), musí použít obraz, asociaci, opřít se o pocity.

DDD: Jiří Turner: Možná se mýlím, nepíšu básně - neumím to, ale zdá se mi, že když bych chtěl vyjádřit nějakou myšlenku (pocit, náladu...) a měl k dispozici jen omezený počet rýmujících se slov (o rytmu nemluvím), nebo neomezované množství slov ve volném verši, je první případ o dost těžší...

Hmmm... Až na to cvičení se mi to dost podobá.
Jen jsem netušil, že za tím je ďábel. Možná by pomohl exorcista.

Já mám podobné výpadky paměti od... no co pamatuji...
Může ta hortenzióza nastoupit už ve dvaceti???

Některá dílka jsou pro mě naprostou záhadou...

ogli: Hmmm. Nastane to samé - souhlasím, ale jde o to, co nastane! Podle mne - nic. Nenastane vůbec nic.

No, souhlasím s tebou, co se volného verše týče – je mi také zcela zahalen tajemstvím. Ale protože nejsem básník (a často na to upozorňuju), někdy se i přiblble ptám…
Takže k próze. Občas svými dílky obšťastňuji poroty literárních soutěží. Amatérských soutěží podotýkám, ale na druhou stranu – počet profesionálů (těch, které psaní uživí) by se u nás dal zřejmě spočítat na prstech jedné ruky. Zatímco tady na Psancích jsem asi jeden z nejčastěji kritizujících gramatiku a stylistiku v dílech druhých, tak z množství chyb (všeho druhu) opravených profesionálním korektorem před uveřejněním mých povídek mi jde často hlava kolem! Takže pokud mají být literární weby jakýmsi předstupněm k tištění děl, je důraz na jejich odstraňování navýsost nutný a na litwebech naopak silně podceňovaný. Na druhou stranu, chyby dělá každý – a je mnohem lepší přehlédnou (i hrubou) chybu na Psancích, než ji mít na furt vytištěnou v tisícovce knih.
A potěším tě. Rozhodnou, zda před „a tak“ bude nebo nebude čárka, tedy jestli jsou věty v poměru slučovacím nebo důsledkovém, mi dělá neuvěřitelné problémy – prostě to nejsem schopen poznat.
Romány na pokračování nečtu ze stejných důvodů.
Můžeme brečet spolu , pokud tě to baví. Nebo můžeme (i každý zvlášť) něco napsat :-)

Hunter: Pokud jsem si všiml, tak chuť jsi zatím projevoval hlavně ty.

Hunter: Ouuuu! Fakt to chceš zkusit??

3x10??? Co je hloubka a co průměr? Nebo to je stoupání?

OK, náčelníku. Ty jsi autor a ty víš, jak to má být nejlépe. Mě by ta "moje" verze přišla "přirozenější", ale pořád říkám, že básním vůbec nerozumím...

Dobrý, ale slyšel někdy o odstavcích?
A co se stalo s tím lankem, když skočil mezi ně?

Hunter: Netušil jsem, že toužíš být milována Hunterko!
:-))

Hunter: myslíš třeba takto:

Utiším tvou bezednou touhu
být někým milována.

Náčelník: Líbí.

Zajímavé. Hádám, že není mnoho žen s takovým přístupem k sexu a ještě méně jich je o tom zároveň schopno psát.
Z těch "brutálnějších" gramatických chyb mě praštila "hruť" a "idilka" a "uvelebyla". "Vyplá" hruď, i když vypadá, že někdo vypnul hrudní vypínač, je proti tomu jen sleng. :-)

No, jak to říct... Nápad ujde, ale to provedení!
Já bych začal dodržováním několika základních pravidel. Třeba zásadně dělat mezery za tečkami a čárkami (otazníky, vykřičníky). Potom bych věnoval pozornost stavbě věty. Co věta, to myšlenka. Více myšlenek - souvětí. Spousta myšlenek na jedný hromadě = nesrozumitelný blábol. Například věta:
Sedím u divadelního baru,je jedenáct hodin večer a já dopíjím svojí pátou sklenku vína,panuje dobrá nálada,přátelé se baví a já se snažím bavit také,nejde to,každý můj pokus stejně nakonec zmaří myšlenka té samoty která se mě nechce pustit už od konce toho zpackaného vztahu.

spojuje spoustu myšlenek do jednoho hrůzného souvětí. Rozparcelovaná na části (sezení u baru x nálada x zpackaný vztah) by mohla vypadat třeba takto:

Je jedenáct hodin večer, já sedím u divadelního baru a dopíjím svojí pátou sklenku vína. Přátelé kolem mě se výborně baví, i já bych se měl bavit, ale nejde mi to.
Každý můj pokus stejně nakonec zmaří vzpomínka na samotu, která mě zase čeká a vztek na sebe sama, že jsem ten vztah tak zpackal...

Moudrý se moudrým narodil? Žádné poučení od nikoho nepotřebuje? Takového mi ukaž!

U nás zase fungují žrouti. Například nůžkožrouti ponožkožrouti. Jsou to časoskokoví skřítkové. V nějakém čase věc sežerou, proskočí do jiného času a tam ji vyzvrátí.
Přemýšlím, jestli by tvůj problém nemohl způsobovat speciální poddruh - časožrouti tím, že zhltnou már minut našeho času - třeba zrovna, když máš oběd v mikrovlnce.

Výborně, gratuluji!
Taky jsem tam měl dílko. Pokud jednáš s Darth Zirou, tak ji pozdravuj.

Máš v tom vícero rozporů.
Je-li moudrý také chytrý, tak se stává nesmyslným věta, že moudrý chytrého (sám sebe?) neposlouchá.
Další rozpor: "Moudrý neradí a nepoučuje" - dobrá, ale když " Kdo chce opravdu vědět něco o životě jde za moudrým" - jde tam proč, když ne pro radu a poučení???
A co učitelé, ti mají poučování přímo v náplni práce. Tím pádem to nemůžou nikdy být moudří lidé?