Nový svět - kapitola 2 část 1

Staletí starý, opuštěný autobus jsem našla v objetí šlahounů mě neznámé plazivé rostliny. Nacházel se na malé mýtince nejvyššího vrcholu širokého okolí. Odsud se zdálo skoro až směšné to náročné stoupání, jež jsem musela na sklonku předešlého dne podstoupit, abych nad ránem našla samu sebe stát na výběžku převyšujícího les u jeho úpatí o pouhých 200 metrů.
I v šeru jsem dobře rozeznala popraskané kusy černé asfaltové cesty vykukující zpod nánosu zeminy. Porostlé mechem a protkané kořeny stromů naznačovaly, že tím místem vedla za Starého světa silnice.
Její ústí se svažovalo zpět k místu odkud jsem přišla. Navazovalo na stezku vedoucí z kráteru, v němž se nacházelo tiché údolí. Kolem dokola obehnané vrcholky úspěšně skrývalo krutost, která v něm měla hlavní slovo.
Umístěním se zdálo až příliš nápadné a svou hloubkou propastně narušovalo dokonalou uhlazenost místní flóry. Tak to vypadá, když se na Zem z oběžné dráhy zřítí mateřská vesmírná loď. Zanechá to stopu.
Vše, co jsem v lodi nacházející se na dně prohlubně prožila jsem se usilovně snažila zapomenout. Čím více jsem však myslela na přítomnost a to, co mě čeká, tím více jsem se vracela k minulosti, která mě do situace v níž jsem se ocitla dovedla.
Co jsem si myslela, že vím, byla lež. Co jsem žila, byla pouhá přetvářka. A pocit bezpečí, který mi dopřávalo Společenství? To byl jen sprostý klam.
Vedení tvrdilo, že jsme na světě sami. Že za zdmi naší lodi není pro náš druh bezpečno a ani sebevíc cvičený člen stráže nedokáže nástrahám Nového světa dlouhodobě odolávat. Říkali, že jediné bezpečí nám nabízí paluba lodi Vita Nova s označením EX06 nebo tedy to, co z ní po dopadu zbylo. Slibovali, že nás ochrání řád, ve kterém Společenství žilo. Vštěpovali nám, že jsou naše spása, odpověď na všechny otázky a vyslyšená modlitba předků. Ve skutečnosti to všechno byli ale jen velmi dobří lháři.
To, co nás učili, to, co nám tvrdili v hodinách historie se možná od skutečných událostí nijak nelišilo, jednu věc ale tak nějak zapomněli zmínit. O Nový svět jsme se dělili s druhou polovinou pasažérů. S Potomky.
Byli oddělenou a Hibernanty zavrženou částí přeživších, žijící daleko za hranicemi lodi.
Vedení se po rozdělení postaralo všemi prostředky o to, aby pravdu o jejich existenci zcela vymazalo. Pod výhružkou smrti byli členové Společenství přinuceni zapomenout a přijmout novou, mocnými lidmi sepsanou minulost.
Po mnohých ztrátách na životech se situace ustálila a lži byly přijaty za pravdu. Další generace neměly o lidech žijících v divokém světě ani ponětí. Věřili, že není jiná možnost, než pravidly svázané Společenství a tresty vynucená poslušnost. Netušili v jakém klamu žijí.
Propadli slibům konejšivých pohádek o mírumilovném Společenství. O obětech, která byly nutné pro dobro všech. Lid dal vedení veškerou moc. To oni rozhodovali. O všem. Obzvlášť pak o tom, kdo má právo na život a kdo nikoliv.
Mě zařadili do druhé skupiny lidí. Především pro zjištění, že krví právoplatně náležím do rodu Potomků.
Netušila jsem to a ani tomu nechtěla zprvu věřit. Celé mi to připadalo, jako špatně povedený vtip. Až do včerejšího dne, kdy jsem se dozvěděla o svém původu a nebezpečí, které mnohým přinášelo, jsem totiž o Potomcích neměla ani ponětí. Patřila jsem k té části členů Společenství, která oddaně věřila jejich slovům. Třeba že s činy jsem nikterak nesouhlasila.
Měla jsem spoustu otázek. Jak jsem se dostala do lodi? Kdo jsou praví členové mého rodu? Kde jsou a jak mohli dopustit, abych vyrůstala nejen bez nich, ale především na tak odporném místě? Nebyl však nikdo, kdo by na ně odpověděl.
Přikrčená na potrhaném sedadle, ze kterého na jedné straně trčely kovové pružiny, jsem stále těžce zápasila s myšlenkou, že ti, se kterými jsem vyrůstala jsou v podstatě jen cizími lidmi. Starali se o mě, to nemohu popřít, ale nebyli se mnou nijak spojení.
Přesto jsem v té myšlence nacházela jistá vysvětlení. Nemohla jsem zapadnout, i kdybych se snažila sebevíc. Nemohla jsem být, jako oni. Nebyla jsem oni. Ani z té nejmenší části. A jak čas ukázal, pouhá hibernantská výchova nedokázala schovat rozdílnosti mého charakteru. Nešel umlčet, ani dostatečně potlačit.
Pro vedení a systém ale představovala i jen malá zmínka o dalších lidech, navíc žijících za zdmi lodi velký problém. Přišli by o pověst zachránců lidsta a ztratili vliv. Nemohli by už nadále ovládat masu lidí ve svůj vlastní prospěch. Ztratili by to jediné, o co jim šlo. Svou nekonečnou moc podmíněnou schováváním se za představu, kterou o sobě sami rozšířily. A právě proto se pro mě má krev stala prokletím. Dělala ze mě nepřítele.
Ne jen že má přítomnost odhalila, že jsou na lodi lidé, kteří o Potomcích vědí a jsou ochotní pro ně riskovat i svůj vlastní život, čímž podrývali autoritu vedení Společenství, ale také jsem byla živoucím důkazem toho, že se venku, za zdmi nevědomky zřízeného vězení žít dá.
Stala jsem se vrtkavým základním kamenem systému. Kamenem, který mohl kdykoliv zapříčinit jeho pád. Museli se mě zbavit. Tomu jsem rozuměla.
Chtěli to udělat nenápadně, ale plán selhal. Můj zploditel Oliver spolu s mou pokrevnicí Laurou a dalšími členy odboje Rebelantů, jak si říkali, o všem věděli a stihli mě varovat. Vysvětlit mi situaci. Nebo se o to přinejmenším pokusili a podařilo se jim dostat mě ven. Alespoň tuhle část jsem prolhaným vůdcům nic netušících Hibernantů rozhodně neulehčila, díky čemuž jsem cítila jisté zadostiučinění, přesto jsem si přála, aby to šlo celé udělat jinak.