Orionka: Děkuji. Na zkoušky se učím avantgardní literaturu a rozmanitost děl, jejich hravost a nápaditost mě motivují ke zkoušení nových věcí. Zatím nejtěžší je asi kubismus, pořád jsem ho nerozlouskla. (V příštích týdnech očekávej kubistickou báseň, která - snad - nebude další aluzí na Jeana Cocteaua.)

DDD: Děkuji, tvé pochvaly si neskutečně cením, protože obdivuju lehkost, s jakou několika slovy vyjádříš něco, na co by mi nestačila sedmistránková epika.
Snažím se psát jak mi pusa narostla, ale bohužel mám odmala zálibu v hádankách a hře, která se jmenuje "myslící slovní fotbal" - spočívá v tom, že protihráč musí slovo, které opíšeš jinak, napřed uhodnout, než může navázat svým. Takové malé opisy nevědomky používám i ve svých básních, bohužel často odkazují na čistě osobní dojmy nebo některé z mých opravdu specifických zálib či obskurních knih v mé knihovničce (jako třeba The Secret History nebo Krabí zjevení), takže můžou působit nesmyslně.

Severak: O psaní haiku tady u nás neví nikdo nic, včetně mě, samozřejmě (ačkoli intenzivně pracuju na tom, aby to mé nic bylo menší než to obecné nic.) Vyjímku tvoří Antonín Líman.

Singularis mi v ženském rodě trochu připomíná Auri (ačkoli se řídí logikou a nikoli intuicí, má podobný citlivý přístup k věcem). Celé dílo se mi četlo překvapivě dobře a rozhodně je jako částečná vlastní charakteristika/náhled do autorova myšlení moc pěkné.

V nepravidelných intervalech jsem se smála, uchichtávala, tlemila, či trpěla jinými somatickými příznaky náhlého veselí způsobeného tvým způsobem vyjadřování. Celek působí lehce sarkasticky, ale ne posměšně, což mě těší, protože předloha je skvělá a posměch si rozhodně nezaslouží. Nevím ale, jestli to někdo, kdo originální knihu nečetl, může plně ocenit. (Takže, případný čtenáři, běž si přečíst Hudbu ticha!)

Boží, i když jabloně už odkvetly.

Nádherná. Znám ten pocit, i když ne to město.

ŽblaBuňka: NoWiš: Děkuji :) Je taková hodně rozvolněná.

Homér: Nemyslím příběhem (to je pohádka, to máš asi pravdu), ale slovy. Nevím proč.

Připomněla mi jeden kousek z Darmoděje od Nohavicy - "stál měsíc nad domy, jak čírka ve vodě, jak moje svědomí, když zvrací v záchodě"

Taková drsná. Charakterní.

Romantické, takové staré, vznešené, krásné.

úderná, jako hřebík, co se vrazí do nohy.
(pro múzu snad stojí za to stát se fakírem, tho)

Působí na mě jako napůl zapomenutý sen, u kterého si člověk za pár let není jistý, jestli to opravdu byl sen, nebo se to (někdy, někde) vážně stalo.

ó! konečně něco, co není spisovné! to se mi libi, bo se nemusim starat o ňake i ý a ešče to má todle, atmosféru.

nerozumím. možná prvním pár řádkum, ale pak se ztrácím v deliriu. připomíná mi mechanický pomeranč, jako všechny tvoje věci. (jen ten Bog tam není.)

Krásně těžká, jako brokát (hodně vyšívaný, s fleky, které časem zhnědly) a zároveň dvacetileté svědomí zvracející do záchodu. Skoro próza, skoro zpověď, skoro natrávené zbytky emocí. Těch intenzivních.
Škoda toho "hloubš", úplně mi to dalo facku. (a ne v dobrém slova smyslu.)

krku/následku? vážně?

(jinak lehká, ezoterická básnička. kdybych ji měla k něčemu přirovnat, napadá mě polodrahokam broušený do tvaru nějakého zvířete.)

Proč mi při čtení vytane na mysli slovo "kastrace", na to se budu muset zeptat Freuda.

!
palec hore, nevím, co bych ti vytkla (absenci audia), s tím, co chtěl básník říci (či co nechtěl řícim ale stejně řekl) souhlasím

Možná, že rýmovaná by byla ještě údernější. Jinak, jo, dobrý. R.I.P.