Parodie na Hudbu ticha od Patricka Rothfusse: Hluboko pod fakultou chemickou se nachází síť tunelů, chodeb a místností zvaná Podsvětí a tam žije drobný němý chlapec Mňauri, který dbá na své pocity a vždy upřednostňuje intuici před logikou či rozumem. (Poznámka: Pokud se v textu budete ztrácet, zkuste si ho číst nahlas, mně to pomáhá.)
přidáno 20.06.2015
hodnoceno 2
čteno 730(10)
posláno 0
Věnováno casa.de.locos.


Nápis nad Vstupní branou

|           MNOU VCHÁZÍ SE DO MŇAURIHO SVĚTA,
|           MNOU VCHÁZÍ SE DO ZVLÁŠTNÍHO PŘÍBĚHU.
|           STVOŘIL HO AUTOR S ÚCTOU K PŘEDLOZE,
|           JE TO PRÓZA, TAK NEČEKEJTE VERŠE.
|           ČTETE KOMEDII Z PODSVĚTÍ BEZ AKCE A ZÁPASŮ,
|           ŽÁDNÉ DOBRODRUŽSTVÍ, JE PROTKÁNA NEJHLUBŠÍ INTUICÍ.
|           ZANECHTE ZDRAVÉHO ROZUMU, KDO VSTUPUJETE.


Když se Mňauri probudil ve Skrejši, svém nejsoukromějším útočišti, věděl, že má sedm dní. Pak přijde „on“ a bude „mu“ muset dát dárek. Co se dalo dělat... Otevřel oči, a přestože byl v hlubokém podzemí, pronikala sem slabá sluneční záře, což znamenalo, že dnes je den nalézání. Vstal, vzal z nočního stolku kapky do nosu a nakapal je na baterku (kapesní svítilnu), které říkal Fox. (Vypínače totiž ještě nebyly vynalezeny.) Ta se rozsvítila a Mňauri se rozhlédl po Skrejši. Měl tu všechno, co potřeboval – mramorové umývadlo s tekoucí studenou i teplou vodou, dílek svého nejsladšího mýdla, jedlý papír, levanduli v láhvi, kanadský list javoru, pirátskou truhlu s pokladem a dokonalou autobusovou zastávku s pohodlným křeslem.

Ze Skrejše vedly tři cesty – východ, průchod a dveře (těmi rozhodně nechodil). Mňauri se důkladně opláchl a převlékl do svých nejoblíbenějších šatů, vzal Fox a bosý, neměl totiž boty, se dostal průchodem do vedlejší místnosti, zvané Útěk, která připomínala sklad. Odsud se úzkou škvírou protáhl do Vany, kde viselo zrcadlo. Podíval se do něj, aby zjistil, zda se třeba neproměnil v nějaký nestvůrný hmyz jako Řehoř Samsa. Ne, v zrcadle spatřil malého chlapce s obrovským chuchvalcem neučesaných zlatavých vlasů.

Pak se vydal do Sportovní rubriky, kde flirtoval s vodovodními trubkami. S žádnou nešel příliš dlouho, aby jí ostatní roury nezáviděly. Asi tak za půl hodiny došel na místo, kde se jedna trubka zabořila do země, a vzal si to, kvůli čemu tam šel – gumičku do vlasů, kterou tam minule odložil, protože zde byla na svém místě. Sepnul si vlasy a vydal se na dvoukilometrovou cestu zpět.

V Útěku odbočil, prolezl Vývrky a došel do Žlučníkového Dvanáctníku. Dvanáctník byl jediné místo Podsvětí, které se často měnilo k nepoznání, ale přesto zůstávalo pravdivé, pokud víte, co tím myslím. (Já to nevím.) Žlučníkový Dvanáctník měl podobu vysoké, temné haly s jezírkem, do něhož ústila městská kanalizace. Mňauri se rozhlédl a rozhodl se, že když je dnes den nalézání, jde nalézat. Svlékl se a skočil do kalné vody. Při prvním pokusu vylovil kost, zřejmě lidskou. Podruhé perlorodku s perlou a klíč. (Že by někomu spadl do záchodu? Kanalizace měla mnohá tajemství.) Napotřetí nahmatal cosi kovového. Bylo to těžké a stahovalo ho to ke dnu. Nedařilo se mu vyplavat a začal se dusit, tak si musel ujasnit svoje životní priority: Třetí nejdůležitější věc je přežít, druhá nejdůležitější je nepřijít o Fox a úplně ze všeho nejdůležitější je vytáhnout tenhle zbytečný kovový krám z vody.

S vypětím všech sil nakonec vyplaval do Plicního Dvanáctníku, který vypadal úplně jako Žlučníkový Dvanáctník, jen Mňauri byl polomrtvý. Ale hlavně, že vytáhl tu věc; bylo to staré ozubené kolo s vylomeným zubem. A ta díra po zubu mu tak slušela!

Mňauri odešel nahý do Pekárny, univerzální vyhřívané místnosti, která sloužila místo bezkontaktního vysoušeče rukou, fénu, pece, mikrovlnné trouby, topinkovače a sauny. A také v ní byla skladována zásoba mýdla. Pak se vrátil do Žlučníkového Dvanáctníku, oblékl se zpět do svých nejoblíbenějších šatů a nalezené věci odnesl do Útěku, kde jim našel jejich nová místa. Jen pro ozubené kolo vhodné místo nenašel; zjistil, že se mu nikam nehodí, tak ho pohodil někam do kouta.

Pak se vydal přes Zlomeniny, protože klíč toužil odemknout nějaké dveře. Mňauri vždy dělal rád to, co po něm věci chtěly, připadal si pak užitečný. Dostal se do starobylé almary, kterou otevřel zevnitř, a když z ní vyšel, ocitl se v Přívozech.

Přívozy byly vlastně menší podzemní město, tvořené dlouhou širokou bystrozrakou chodbou a dvanácti místnostmi. Chodba byla bohatě zdobena výjevy obézních nahých mužů na nudapláži. Mňauri se jim po cestě posmíval. Na obrázcích byly i nahé ženy, ale těm se neposmíval, přestože to bylo sexistické. Jedny z dveří se mu novým klíčem podařilo odemknout. Otevřel je a šel dovnitř. Objevil tam skoro dokonalý obývací pokoj, bezejmenné schodiště, ostýchavé dveře a pokoj jménem Kotrba. (Intuice mu řekla, že se tak jmenuje.)

Večer pak ještě zašel vrátit gumičku do vlasů do Sportovní rubriky a vše bylo zase na svém místě.

Když se Mňauri druhého dne probudil, byla v Podsvětí tma a ticho. Intuice mu řekla, že to znamená, že je den obratu, jen ještě s jistotou nevěděl, co bude obracet. Rozsvítil kapkami do nosu Fox, opláchl se, oblékl do svých druhých nejoblíbenějších šatů a zamířil do Vany. Když vstoupil, zrcadlo se ho strašlivě leklo. Mňauri se od včerejška nijak nezměnil, to zrcadlo se na svém včerejším místě necítilo dobře a Mňaurimu už bylo jasné, co bude dnes obracet. Jenže na to potřeboval prostěradlo, a tak se rozhodl vyrazit na nákup. V Útěku pobral nějaké věci a vyrazil do skoro dokonalého obývacího pokoje v Přívozech. Tamější skříň mu nabídla akční slevu na zásobu sametově jemných sněhobílých prostěradel. Mňauri je chtěl koupit za perlorodku s perlou, ale na prostěradla to nestačilo. Tak odešel s prázdnou, místo toho si půjčil své prostěradlo ze Skrejše a zrcadlo ve Vaně s ním obrátil. Tak to bylo lepší.

V koutě Útěku zakopl o ozubené kolo. Bylo to tím, že nebylo na svém místě. O věci, které byly na svých místech, nikdy nezakopával. Takhle to dál nešlo, musel zjistit, kam patří. Nosil ho po nejrůznějších částech Podsvětí, ale nikam se nehodilo. Nakonec, když skoro nechtěně došel do Zobatého Dvanáctníku, si uvědomil, že kolo patří tam do vody, odkud ho vytáhl. O.K., pomyslel si a už se chystal ho pustit do jezírka, když ho vyrušilo tiché kovové zacinkání. Mňauri se ohlédl, ale spatřil jen tmu a nic víc. Jen vítr kdesi na povrchu, pomyslel si, jistě, je to jen vítr a nic víc. Jenže se ozvalo další zacinkání, hlasitější než to předchozí. Mňauri vzhlédnul a na trubce nad jezírkem spatřil temnou siluetu statného a okázalého havrana. Zamrazilo ho. Nastalo napjaté ticho. Mňauri se pohledem dotázal...

Na to havran: „Nevermore.“ Ta zpráva nemohla být jasnější. Mohla znamenat jediné – kdesi daleko ve Sportovní rubrice praskla trubka, syčí jako klubko hadů, a svolává tak mimozemské vetřelce, aby si tu uspořádali piknik a nechali po sobě „pásmo návštěvy“, do kterého budou stalkeři vodit nenechavé zlatokopy, kteří najdou Mňauriho pirátskou truhlu s pokladem a, což bylo nejhorší, přendají ji na jiné místo! (Co jiného by také mohl znamenat anglicky mluvící havran v Podsvětí?) Mňauri odložil ozubené kolo a běžel do Sportovní rubriky, odbočil a vylezl z Podsvětí do Nájemního domu. Otevřel dveře a na zaprášené podlaze spatřil stopy! Chystal se dostat záchvat úzkosti, ale řekl si, že to počká. Popadnul štětec a barvu a vrátil se do Sportovní rubriky. Běžel s nimi alespoň pět kilometrů, než zaslechl syčení a našel podle něj prasklou trubku. Všechno tu bylo mokré. Mňauri zavřel přívod vody příslušným ventilem a zhroutil se únavou. Uf...

Když se probral, bylo tu sucho; voda zmizela díky pohledu ostatních trubek, protože podle kvantové fyziky pozorování ovlivňuje pozorovaný jev. To Mňaurimu ušetřilo spoustu práce. Stejně by se mu do ní nechtělo, byl totiž někdy docela líný. Našel v trubce díru, vzal štětec a zamaloval ji barvou, aby tam nebyla. Otevřel přívod vody a vše bylo zase v pořádku. Klidným, spokojeným krokem se odebral do Nájemního domu, vrátil malířské náčiní a pak už měl čas na svůj záchvat úzkosti. V hlavě mu začaly cirkulovat otázky jako „Co když ti vetřelci stejně přijdou?“ nebo „Co když ten havran stále sedí, stále sedí na trubce v Zobatém Dvanáctníku jako stín spícího démona a moje duše z toho stínu nevzchopí se zoufajíc, už nikdy víc?“ Začal být dezorientovaný a bloudit. Ještě jednou zkontroloval, zda zatím nepřibyly další stopy v Nájemním domě. Pak se vracel do Skrejše, nicméně zabloudil do strašidelných Černých dveří a dostal závrať. Ale vzpomněl si, že má jméno Mňauri, a díky tomu ho to přešlo a došel na svoji dokonalou autobusovou zastávku.

Když si odpočinul, šel do Srdečního Dvanáctníku (havran už tam nebyl) dát kovový kotouč čili ozubené kolo s vylomeným zubem konečně tam, kam patří. Když si ho však znovu prohlédnul, zahořel touhou ho ještě jednou zneužít. Někdy byl tak chamtivý! Zanesl ho do skoro dokonalého obývacího pokoje v Přívozech, položil na načechranou peřinu, pohlédl do něj a znakovou řečí mu odříkal: „Kotouči, kotouči, co tomuto pokoji chybí k dokonalosti?“ A kotouč mu to telepaticky sdělil. Mňauri odhrnul koberec a našel pod ním starý, nepotřebný knoflík. Přidal k němu perlorodku s perlou a spolu je přikryl. Teď byl obývací pokoj konečně dokonalý. Za to si Mňauri samozřejmě zasloužil náležitou odměnu, takže popadnul luxusní zlatý prsten z nočního stolku a strčil si ho do kapsy. Ozubené kolo se mu opět zalíbilo, bez něj by nikdy nepřišel na to, že obývací pokoj nemůže být dokonalý, pokud tam pod kobercem neleží spolu starý, nepotřebný knoflík a perlorodka s perlou. Odnesl tedy ozubené kolo do Skrejše a postavil ho na zastávku vedle talířů.

Náhle uslyšel tiché kachní kvákání. Začal panikařit: to je „on“! Píská na kachní vábničku, to musí být „on“. Ale v těchto šatech by se „mu“ Mňauri neodvážil ukázat. Musel se převléci. Ale do kterých? Přinesl si do Vany tucet svých nejoblíbenějších šatů a zkoušel si, které mu budou nejvíc slušet. Pak si ještě ostříhal nehty, umyl nohy, a dokonce se učesal. Když už vypadal celkem přijatelně, uvědomil si, že pro „něho“ nemá vybraný dárek. Pokusil se v Útěku rychle něco vybrat, ale nic se mu nezdálo dost dobré; muselo to být dokonalé, ale autobusová zastávka ani obývací pokoj nepřipadaly v úvahu. Nakonec vybral lahvičku plnou jakýchsi bobulí, možná jedlých, možná jedovatých, bylo potřeba to vyzkoušet a bylo lepší, když to udělá „on“. A co nejrychleji utíkal Podsvětím k mříži do Jablečné šťávy (stoprocentní). Když tam dorazil, už neslyšel žádné kvákání a venku byla noc. (Možná to s tou přípravou přehnal.) Zatáhl za páku a mříž se uprostřed rozevřela; prošel a za ním se zavřela. (Samozavírací mříž byla dobrý nápad.) Rozhlédl se po fakultním nádvoří Dámy z Višně spadlé, ale „on“ tu nebyl. Mňauri vylezl na vrchol kostelní věže, odkud viděl až sto kilometrů daleko měsíčním svitem osvětlenou krajinu, ale „jeho“ ne. Do paměti se mu vrylo trpké ponaučení, že kachní kvákání znamená zklamání. Vrátil se do Podsvětí, převlékl se do jiných svých nejoblíbenějších šatů, a protože dělání, dělání všechny smutky zahání, nanosil do Skrejše zbytečnou zásobu dřeva.

Nechtělo se mu spát, tak se vydal opět do Jablečné šťávy (stoprocentní), prošel nedaleký hřbitov, přičemž tam zahrabal kost, což bylo velmi důležité, a došel ke stodole, kde ještě nikdy nebyl. U vchodu si ho očichal veliký, nebezpečný hlídací pes; hned v něm poznal zloděje, tak mu pokynul, ať jde dál, a spokojeně usnul. Uvnitř stodoly byl pro Mňauriho přichystán bochník chleba, tak si ho vzal. Byla tam i obrovská zásoba másla, ale to pro něho nebylo, tak ho tam musel nechat, přestože po něm velice toužil. Mňauriho vlastní máslo totiž bylo určeno pro polykače nožů a jíst ho nebylo bezpečné, protože bylo plné čepelí.

Cestou ze stodoly Mňauriho náhle přepadla myšlenka: Velký bratr tě vidí! Zamrazilo ho v zádech při představě vaporizace, newspeaku a doublethinku. Podíval se však do okna nad sebou a nebyl to Velký bratr, ale malá dívenka s vykulenýma očima. Najednou bylo Mňaurimu do smíchu, zběsile dohopsal k nejbližšímu vykotlanému dubu a zablikal na dívenku baterkou Fox. Zalapala po dechu. Mňauri pak vytáhl z kapsy střep z lustru, hodil ho do kotliny a s chichotem utekl pryč. Věděl, že dívenka si bude myslet, že ten střep umí svítit. Podvádět naivní dítě byla taková švanda! Ještě na hřbitově se řehtal. Rozvalil se někomu na hrob a dal si tam slavnostní oběd. Pak se vrátil do Podsvětí a šel konečně spát.

Když se Mňauri třetího dne probudil, zjistil, že pláče. Ani se neumyl. Všechny věci vypadaly smutně. Plakal, i když šel do Močového Dvanáctníku na záchod, a celý den nic jiného neudělal.

Když se Mňauri čtvrtého dne probudil, měl mizernou náladu. Fox byla vystrašená, takže zůstal v temnotě bez světla. Bylo by nebezpečné potloukat se po Podsvětí za tmy. Zvlášť ve Zlomeninách. (Hádejte, podle čeho dostaly svůj název...) Nechtěl zabloudit do Slepého Dvanáctníku, nebo dokonce do Černých dveří. Poslepu prohrabal pirátský poklad a z hromady zlata vytáhl vynikající petrolejovou lampu a krabičku zápalek, které nestály za nic. Než se mu podařilo lampu rozsvítit, třináctkrát se popálil a zlámal skoro všechny zápalky. Už předvčerejškem mu došlo mýdlo, ale byl příliš líný, než aby si přinesl další, tak se tam vydal teď. Uviděl prázdný kout a zděsil se. Jenže tam mýdlo nikdy nebývalo, tak se uklidnil a šel se podívat do Pekárny, kam mýdlo patřilo. Obal byl rozkousaný a místo mýdla našel uvnitř chomáč mourovatých chlupů. Mňauri pukl zlostí a zamířil do Chlupatého Dvanáctníku. Tam popadl to mýdložravé mňoukavé klubko chlupů, které ho teď navíc pokousalo, a donesl ho k mříži do Jablečné šťávy (stoprocentní).


Nacpal ho do jednoho z otvorů v mříži. Nechtělo se tam vejít, tak s ním sadisticky kroutil, dokud ho neprocpal na druhou stranu. Bylo to týrání zvířat, nebo kreativní vyjádření spravedlivého hněvu? Tím se Mňauri netrápil. Spíš litoval, že dal do svého nejsladšího mýdla tolik cukru krystalu. Usmyslel si, že příště do něj dá naftalín a to ta klubka odnaučí žrát mu mýdlo. A už se škodolibě těšil, jak bude neodolatelně vonět, až se poprvé umyje svým nejnaftalínovějším mýdlem.

Když se vrátil do Skrejše, zděsil se: přikrývka sklouzla s postele a dotýkala se podlahy! Bylo mu k pláči, ale neplakal, protože den předtím se vyplakal do zásoby na tři dny dopředu, což bylo lepší než plakat pokaždé, když bylo proč. Vzal tedy přikrývku, odnesl ji do Výfuků a pověsil ji tam, ale nepomáhalo to; zkusil ji ještě na chvíli hodit ven, protože myslel, že jí pomůže čerstvý vzduch a měsíční svit, ale nepomohlo ani to; Mňauri tušil, že už ji nic nenapraví. Odnesl ji tedy do dokonalého obývacího pokoje v Přívozech a vzal si ze skříně nové sněhobílé prostěradlo, aniž by se obtěžoval něčím platit. Vrátil se do Skrejše, přikryl se prostěradlem a teprve na něj dal přikrývku a snažil se usnout. Ale nešlo mu to, trápila ho samota. Osamělost je strašná a on to věděl. Proto žil zde v Podsvětí, daleko od lidí, protože s nimi by si připadal tak sám. (A možná i trochu jako blázen.) Ale tady si měl vždy s kým povídat, koho zdravit, sledovat, jak se komu daří, a s kým sdílet pocity a nepotřeboval k tomu bulvární tisk, telenovely, sociální sítě ani lidi. Až do teď. Přikrývka se na něho zlobila a Mňaurimu bylo smutno... Tak vstal a zametl podlahu. Pak odnesl přikrývku do Kotrby a chvíli si tam hrál s věcmi. Narazil na lahvičku modré tuše s věnováním „mé oblíbené Ester Krejčí“, tak si ji vzal, i když si byl skoro jistý, že se jmenuje Mňauri a ne Ester Krejčí. Konečně mu bylo do smíchu, tak se s přikrývkou vrátil do Útěku a zuřivě ji nacpal do přihrádky na víno. Tam byla na svém místě a bylo jí tam dobře. A když bylo přikrývce dobře, mohl si Mňauri konečně lehnout ve Skrejši a spokojeně usnout.

Když se Mňauri pátého dne probudil, jeho věštecké schopnosti selhaly a nevěděl, co je za den ani co bude celý ten den dělat. Byl to jeden z těch plachých dní, které musel teprve objevit, a tak se do toho pustil: Přinesl svůj největší hrnec a postavil ho na zastávku. Pak donesl z mrazicí prohlubně v Keři velikou hroudu loje a dal ji do hrnce. Přiložil pod něj dřevo, podpálil a šel pryč. Kouř vycházel drobným komínem za křeslem, ale kudy se sem do podzemí dostával kyslík, se raději ani neptejte.

Mňauri čekal v Keři, kde pěstoval pánve a skladoval potraviny. (Ne, opravdu to nebylo naopak!) Zatímco mlsal, co tam uviděl, přemýšlel, co to v tom hrnci vlastně připravuje, proč to dělá, zda to má nějaký smysl a co by mohlo být za den. Když už neměl, co mlsat, vrátil se do Skrejše. Dřevo mezitím vyhaslo a stalo se z něj dřevěné uhlí. To Mňauri znovu podpálil a šel pryč. A už na to přišel – on si vyrábí nové mýdlo, protože to původní mu sežralo mýdložravé klubko chlupů. Takže byl den výroby mýdla, jak geniální!

Když se vrátil napotřetí, z dřevěného uhlí zbyl jen popel. Přimýchal ho do loje spolu s tuší z lahvičky s věnováním, přiložil pod hrnec koks, podpálil ho a šel pryč, aby se neotrávil oxidem uhelnatým. Když vyhasnul i koks, přinesl Mňauri kousek mateří kašičky a s jeho pomocí vychytal z vzniklé kaše všechen hněv. (K tomu přece mateří kašička slouží, ne?) Pak s ním dvě hodiny pobíhal po celém Podsvětí a nemohl najít vhodné místo, kam by patřil. Chtěl ho zamést pod koberec, ale jediný koberec v Podsvětí byl v dokonalém obývacím pokoji v Přívozech a tam už byl knoflík a perlorodka s perlou. Proč jen věci zůstávají na místech, kam je člověk dá? Nakonec hněv zahodil za ty dveře ze Skrejše, kterými nechodil, zabouchl je a tím bylo všechno v pořádku. Zatímco mýdlo chládlo, uvědomil si, že zapomněl na naftalín a v mýdle tak budou jen samé podstatné věci. Jak by mohlo být něco krásné a pravdivé, když v tom nebude nic nepodstatného, co by bylo jen pro radost? Ale pak si uvědomil, jak se má vlastně dobře – má truhlu s pokladem, luxusní zlatý prsten, soukromou non-stop saunu, bezplatnou chladicí prohlubeň v Keři, dokonalou autobusovou zastávku a to nejdůležitější – jméno Mňauri. A tak si vystačí i s obyčejným mýdlem. Protože neměl co dělat, pustil se do přerovnávání věcí v Útěku. Když však otočil šedý kámen, nebyl správně otočený, tak jej otočil jinak, ale to také nebylo správně. Nedařilo se mu najít vhodné natočení pro šedý kámen a dostal panickou hrůzu, že už nic nebude jako dřív. Pokud neexistuje vhodné natočení pro tento kámen, nic nemůže být správné, protože vše souvisí se vším a když není všechno v pořádku, je všechno v nepořádku! Začal se dusit a mít halucinace a celý svět se s ním točil, kromě ozubeného kola na zastávce. S vypětím všech sil se k němu doplazil a objal ho a zase mu bylo dobře. Políbil ozubené kolo, zavřel oči a rozplakal se. A plakal až do večera.

Když se Mňauri šestého dne probudil, věděl, že je den narůstání. Nevědel sice, co mu bude narůstat; doufal, že to snad nebudou bradavice či vousy; ale rozhodně měl spoustu práce. Už zítra očekával návštěvu a musel pro ni vybrat dokonalý dárek. Vyjmul z hrnce zchládlý kus nového mýdla. Díky tomu, že do něj dal modrou tuš, byl, pochopitelně, jemně růžový. Mňauri vzal jeden z talířů ze zastávky a mýdlo jeho okrajem nakrájel na osm kousků. (Nenapadlo ho použít nůž z másla v Keři.) Jeden z nich si přiložil ke rtům a zjistil, že je to příjemné; nebylo to obyčejné mýdlo, bylo to líbací mýdlo! Už dávno se toužil líbat a nyní měl konečně s čím! Napadlo ho, že „on“ by se možná také chtěl líbat, takže by „mu“ ho měl dát kousek jako dárek, ale připadalo mu to z nějakého důvodu nevhodné. Jako by se styděl, nebo co...

Mňaurimu zakručel žaludek; měl po včerejšku pořádný hlad, tak se okamžitě vydal do Keře. Keř nabízel jediný druh ovoce: pánve. Jenže ty nebyly k jídlu (jako většina toho, co zde byla), tak se Mňauri rozhodl uvařit si alespoň hrachovou polévku. Nalil na pánev trochu vody a vzal veliký džbán plný hrášku. Hodil z něj do vody jedno zrnko. Připadalo mu, že to nebude stačit, tak se zazubil a vysypal na pánev celý džbán. Zatímco se polévka vařila, posbíral všechen hrášek, který se nevešel na pánev, vrátil ho do džbánu a pak uvažoval nad budoucností: dnes bude polévka, zítra přijde „on“ a pozítří se bude Mňauri snažit přežít. To byl ten nejlepší životní styl: když si člověk vystačí s málem, je v bezpečí a může pak být užitečný a důvěřovat světu, že mu dá příležitost sehnat potravu a přežít. A Mňauri si vystačil s málem: stačilo mu jen několik kilometrů tunelů, vlastní autobusová zastávka, luxusní zlatý prsten, kradené sněhobílé prostěradlo, soukromá non-stop sauna, veliká zásoba líbacího mýdla, bezplatná chladicí prohlubeň v kuchyňské lince, bohaté podzemní město v Přívozech, pirátská truhla plná zlata a samozřejmě samozavírací mříž u vchodu a takové ty další věci...

Když se najedl, šel do Skrejše přes Řídírnu a tam si všiml, že na podlaze je čerstvě napadané listí, přestože tam není průvan a nerostou stromy. Důkladně Řídírnu prohledal a v rohu našel nový žebřík a nad ním díru ve stropě. Vylezl tam a dostal se do sklepa fakulty chemické, kde byla zásoba nejrůznějších potravin a dalších věcí. Byly tam balíky fíků a datlí, stovky sklenic s kaviárem, bečky s melasou a javorovým sirupem, pytle kukuřice, ječmene, pohanky a pistáciových oříšků (solených i nesolených), jablka, hrušky, kokosy, pomela, ananasy, manga a další. Mňauri se usmál, že svět se opravdu snaží dát mu příležitost sehnat potravu a přežít a že pro to nemusí hnout ani prstem. Na jednom hrnci oliv ležel lipový list, což znamenalo, že je pro Mňauriho, tak ho Mňauri popadnul a odnesl do Keře.

Ve Skrejši si Mňauri všiml ozubeného kola s vyraženým zubem a pomyslel si, že to bude vhodný dárek, když je to ta nejdůležitější věc na světě, ale nejprve mu musí ukázat Podsvětí, aby bylo zcestovalé. Tak ho nosil z jedné chodby do druhé a všechno mu ukazoval, jen v Cévním Dvanáctníku se ani nezastavili. Zato v Kotrbě se kotouči obzvlášť líbilo, tak tam s ním Mňauri na chvíli zůstal; sáhnul si tam na nočník a zdvořile pozdravil džber. Cestou zpět po bezejmenných schodech však kolo Mňaurimu vyletělo z ruky, třísknutím zničilo sedmý schod a rozbilo se na tři kusy. Mňaurimu se sevřel žaludek, píchlo ho u srdce a měl ještě několik dalších somatických projevů náhlého smutku. Bylo mu strašně líto, že přišel o tu nejdůležitější věc na světě. Pak si ale všiml, že ozubené kolo se na tři kusy nerozbilo, ale rozlomilo! Zajásal; to znamená, že má pro „něj“ třikrát tolik dárků; a když je rozbitý sedmý schod, „on“ nepřijde sedmého dne, ale už dnes! Tohle kdyby věděl dřív, mohl těch schodů rozmlátit víc a „on“ by přišel už dávno...! Teď bylo Mňaurimu všechno úplně jasné. Rozhodl se, že „mu“ dá tři dárky, ne jeden, ale kousky ozubeného kola to nebudou, stejně už nejsou vůbec důležité.

Mňauri přinesl ze sklepa fakulty chemické do Skrejše matraci a v dokonalém obývacím pokoji v Přívozech na ni za třetinu kotouče koupil prostěradlo. Na to pak pohodil svoji bývalou přikrývku; myslel, že pro „něho“ bude dobrá dost. Takže prvním dárkem pro „něj“ bylo ubytování. „On“ už nebude muset přespávat na ulici jako minule, tentokrát „ho“ zdarma pustí dovnitř.

Druhým dárkem měla být vlastnoručně vyrobená svíčka, tak se Mňauri hned pustil do její výroby. Shromáždil dávku vavřínu, med, smůlu a další věci, o nichž je všeobecně známo, že jsou k výrobě svíčky nezbytné, a odnesl je zakázanými dveřmi ze Skrejše (proč ne?) do Hranice, což byla špičkově vybavená chemická laboratoř. Smíchal je a roztavil. Jenže směs byla znečištěná. Mňauri jako promovaný inženýr chemie (To byste do tak malého chlapce neřekli, že?) dobře znal sofistikovanou metodu filtrace k odstranění těchto nečistot, ale na to už neměl dost času. Znal však jedno tajemství, které ho ve škole nenaučili. Přišel na něj sám. Nalil směs do kádinky, zavřel oči, zamával rukou, otevřel je a už držel v ruce dokonalou svíci. Říkal tomu skryté srdce věcí a znamenalo to, že když se pro pokračování příběhu něco musí stát a nejde to udělat normálně, tak se to prostě nějak stane a nemusí se vysvětlovat jak. Ale je to tajemství, tak to prosím nikomu neříkejte. Dost na tom, že ctihodní vědci-muži Terry Pratchett, Ian Stewart a Jack Cohen popsali tento princip pod názvem bylonebylium v úvodu knihy Věda na Zeměploše.

A pak třetí dárek: Mňauri „mu“ vymyslel jméno. Ano, to bylo skvělé, teď už „mu“ nebude muset říkat jen „on“. A jak že to jméno znělo? Nepovím. To si nechám pro sebe...

Mňauri měl konečně připraveny všechny dárky, tak si sedl na svou dokonalou autobusovou zastávku a čekal na autobus. Za chvíli se z dálky ozvalo tiché kachní kvákání.



Následují tři ekvivalentní verze doslovu; zvolte si tu, která vám nejvíc vyhovuje:



Doslov v mužském/ženském rodě

Neumím dobře psát předmluvy a doslovy a neumím být stručný/á, předloha této parodie, Hudba ticha od Patricka Rothfusse, však končí autorovou poznámkou, v níž uvádí zajímavé okolnosti jejího vzniku, tak se nyní já zoufale pokusím objasnit okolnosti vzniku této parodie.

Původně jsem nechtěl/a psát další parodii, ale nešel mi psát scénář k nové epizodě seriálu Ester Krejčí, a když jsem přečetl/a Hudbu ticha, poznal/a jsem, že je to výjimečný příběh, jaký jsem dlouho postrádal/a. V úplných začátcích své literární tvorby jsem chtěl/a psát o všedních věcech, o samostatném životě a rutinních činnostech. Napsal/a jsem krátký popis toho, jak člověk otevírá okno. Reakce okolí však byla natolik negativní, že jsem od tohoto úmyslu upustil/a a začal/a místo toho napodobovat existující literární a filmové zdroje. I dnes se však tato latentní inklinace v mé tvorbě občas objeví, příkladem je maturita Ester Krejčí v epizodě Atestace abiturientů či to, jak v epizodě Definice dendrofilie Moje vinná réva učí Ester Krejčí slide. A když jsem se seznámil/a s Hudbou ticha, zajímavě podaným příběhem šesti dnů strávených v Podvěcí s příjemnou atmosférou prostou pocitů křivdy či frustrace, uvědomil/a jsem si, že právě ona by mohla sloužit jako literární vzor novým příběhům pro čtenáře jako já, kterým jsou dobrodružství, mezilidské konflikty a nenaplněné potřeby nepříjemné. Hudba ticha ukazuje, že i příběhy všedních věcí mohou být pro čtenáře jako já opravdu zajímavé a příjemné, a tak by mi bylo líto ji jen pasivně zkonzumovat, a proto jsem napsal/a Svižný průlet intuicí ticha.

„Ať si ostatní mají svoje normální příběhy,“ pokračovala Vi. „Tohle není pro ně. Tohle je pro mě. Pro čtenáře jako já.“
-- Hudba ticha: Autorova závěrečná poznámka.



Doslov v ženském rodě

Neumím dobře psát předmluvy a doslovy a neumím být stručná, předloha této parodie, Hudba ticha od Patricka Rothfusse, však končí autorovou poznámkou, v níž uvádí zajímavé okolnosti jejího vzniku, tak se nyní já zoufale pokusím objasnit okolnosti vzniku této parodie.

Původně jsem nechtěla psát další parodii, ale nešel mi psát scénář k nové epizodě seriálu Ester Krejčí, a když jsem přečetla Hudbu ticha, poznala jsem, že je to výjimečný příběh, jaký jsem dlouho postrádala. V úplných začátcích své literární tvorby jsem chtěla psát o všedních věcech, o samostatném životě a rutinních činnostech. Napsala jsem krátký popis toho, jak člověk otevírá okno. Reakce okolí však byla natolik negativní, že jsem od tohoto úmyslu upustila a začala místo toho napodobovat existující literární a filmové zdroje. I dnes se však tato latentní inklinace v mé tvorbě občas objeví, příkladem je maturita Ester Krejčí v epizodě Atestace abiturientů či to, jak v epizodě Definice dendrofilie Moje vinná réva učí Ester Krejčí slide. A když jsem se seznámila s Hudbou ticha, zajímavě podaným příběhem šesti dnů strávených v Podvěcí s příjemnou atmosférou prostou pocitů křivdy či frustrace, uvědomila jsem si, že právě ona by mohla sloužit jako literární vzor novým příběhům pro čtenáře jako já, kterým jsou dobrodružství, mezilidské konflikty a nenaplněné potřeby nepříjemné. Hudba ticha ukazuje, že i příběhy všedních věcí mohou být pro čtenáře jako já opravdu zajímavé a příjemné, a tak by mi bylo líto ji jen pasivně zkonzumovat, a proto jsem napsala Svižný průlet intuicí ticha.

„Ať si ostatní mají svoje normální příběhy,“ pokračovala Vi. „Tohle není pro ně. Tohle je pro mě. Pro čtenáře jako já.“
-- Hudba ticha: Autorova závěrečná poznámka.



Doslov v mužském rodě

Neumím dobře psát předmluvy a doslovy a neumím být stručný, předloha této parodie, Hudba ticha od Patricka Rothfusse, však končí autorovou poznámkou, v níž uvádí zajímavé okolnosti jejího vzniku, tak se nyní já zoufale pokusím objasnit okolnosti vzniku této parodie.

Původně jsem nechtěl psát další parodii, ale nešel mi psát scénář k nové epizodě seriálu Ester Krejčí, a když jsem přečetl Hudbu ticha, poznal jsem, že je to výjimečný příběh, jaký jsem dlouho postrádal. V úplných začátcích své literární tvorby jsem chtěl psát o všedních věcech, o samostatném životě a rutinních činnostech. Napsal jsem krátký popis toho, jak člověk otevírá okno. Reakce okolí však byla natolik negativní, že jsem od tohoto úmyslu upustil a začal místo toho napodobovat existující literární a filmové zdroje. I dnes se však tato latentní inklinace v mé tvorbě občas objeví, příkladem je maturita Ester Krejčí v epizodě Atestace abiturientů či to, jak v epizodě Definice dendrofilie Moje vinná réva učí Ester Krejčí slide. A když jsem se seznámil s Hudbou ticha, zajímavě podaným příběhem šesti dnů strávených v Podvěcí s příjemnou atmosférou prostou pocitů křivdy či frustrace, uvědomil jsem si, že právě ona by mohla sloužit jako literární vzor novým příběhům pro čtenáře jako já, kterým jsou dobrodružství, mezilidské konflikty a nenaplněné potřeby nepříjemné. Hudba ticha ukazuje, že i příběhy všedních věcí mohou být pro čtenáře jako já opravdu zajímavé a příjemné, a tak by mi bylo líto ji jen pasivně zkonzumovat, a proto jsem napsal Svižný průlet intuicí ticha.

„Ať si ostatní mají svoje normální příběhy,“ pokračovala Vi. „Tohle není pro ně. Tohle je pro mě. Pro čtenáře jako já.“
-- Hudba ticha: Autorova závěrečná poznámka.



Seznam intencionálních aluzí

- Nápis nad Vstupní branou – Dante Alighieri: Božská komedie. (nápis nad branou Pekla)

- Řehoř Samsa – Franz Kafka: Proměna. (začátek)

- dlouhá široká bystrozraká chodba – Karel Jaromír Erben: Dlouhý, Široký a Bystrozraký. (jen název)

- Nevermore, havran – Edgar Allan Poe: Havran.

- pásmo návštěvy, stalkeři – Arkadij a Boris Strugačtí: Piknik u cesty. (Vydaná také pod názvem Stalker.)

- kotouči, koutouči... – Sněhurka. (jedna z verzí klasické pohádky)

- dělání, dělání všechny smutky zahání – Jaroslav Uhlíř a Zdeněk Svěrák: Dělání. (Píseň, také známá z pohádky Princové jsou na draka (1980).)

– Velký bratr, newspeak, doublethink, vaporizace – George Orwell: 1984.

– Ester Krejčí – Singularis: Ester Krejčí. (Moje vlastní dílo.)

– bylonebylium – Terry Pratchett, Ian Stewart a Jack Cohen: Věda na Zeměploše.
Která verze doslovu vám nejvíc vyhovuje?

[1x]
Ta v mužském/ženském rodě
[0x]
Ta v ženském rodě
[0x]
Ta v mužském rodě
[0x]
Je mi to jedno, nevidím v tom rozdíl
[0x]
Je v tom rozdíl, ale je mi to jedno


hlasovat mohou pouze přihlášení


přidáno 23.06.2015 - 05:26
casa.de.locos: Děkuji za tvůj komentář. Udělal mi radost. Přesně tak to má být. :)
přidáno 22.06.2015 - 21:33
V nepravidelných intervalech jsem se smála, uchichtávala, tlemila, či trpěla jinými somatickými příznaky náhlého veselí způsobeného tvým způsobem vyjadřování. Celek působí lehce sarkasticky, ale ne posměšně, což mě těší, protože předloha je skvělá a posměch si rozhodně nezaslouží. Nevím ale, jestli to někdo, kdo originální knihu nečetl, může plně ocenit. (Takže, případný čtenáři, běž si přečíst Hudbu ticha!)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Svižný průlet intuicí ticha : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Plytká hygiena hlavy
Předchozí dílo autora : Srážka pod Modrohradem

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Fantasy meč

Jak se nejlépe inspirovat k napsání rytířské básně? Staňte se rytířem!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku