Danielovna: Děkuji. Zvolil jsem trochu teatrální formu, četl jsem zrovna divadelní hru...

jo_: Díky!

Blahopřeji k narození syna, Tome! Ať je zdravý a má se k světu! Jmenuje se po tobě nebo má nějaké exotické jméno, jak je dnes zvykem? Taky už moc nepíšu. Pomalu si zvykám na novou funkci dědy...

No nevím. Má představa o tom, co je báseň je asi jiná! Už i chápu tu poznámku k soutěži v chatu, Tome! To už by šlo nazvat básní i ten projev Pavla Novotného na schűzi ODS, jak si volili toho místopředsedu...
Jinak: Kolikrát by člověk musel potkat pár dvanáctek, aby se vesmír zatřásl a země rozhoupala?!

jo_: I má cesta je dlážděna urnovými háji, v každém je i trocha mého popela, vždy s trochu jiným složením a po každém vzkříšení mi v hlavě zní: Dál, musíš jít dál! Třeba po kolenou nebo jako had, hlavu zkrvavenou, jenom ne to vzdát...

jo_: Ano, je to těžké, ale když nezměníme přístup a budeme reagovat stále stejným obvyklým způsobem (útok či útěk), nic se nezmění! Když se nepoučíme, pokaždé si zase naběhneme hlavou proti zdi, pokaždé nalítnemevna stejnou fintu!

jo_: Tak tyhle byly opravdu čerstvé, vzniklé obratem. Ale povšimni si, že spouštěčem, inspirací a jakousi osnovou bylo to, co jsem četl, čím jsem se naladil. Rozdíl je v tom, že já se snažím nasměrovat to pozitivním směrem, vložit do toho naději na lepší konec. Pokud tě to potěšilo, vlilo trochu víry do žil, co víc si přát? Přitom i já jsem občas tak nějak vyhořelý, ale vždycky lze nalézt něco hezkého, byť malého, pro co stojí za to jít dál...

jo_: Ale druhá šance není almužnou, kterou nám kdosi poskytne, ale výsledkem naší duševní práce, to myšlenka má onu tvůrčí sílu, že změní nás i okolní podmínky, aby došlo ke změně i v našem směřování...

človiček: Musíš se dostat až ke zlatému jádru...

jo_:
S úsměvem odvětím: Díky!
Za chválu i za veršíky,
za čas, co Jo_ rozmilá
na mé stránce strávila.

Vrať se o půl roku zpátky,
pod něžnými tvými řádky
báseň má se zrodila,
komentář můj tvořila...

Tys byla mou inspirací,
Músou mou, 'bych pravdu řek,
sluncem, pod nímž stín se ztrácí,
bez ohledu na zítřek...

Jj, asociace bývají pěkné potvůrky a člověk dîky nim pak stvoří věci, nad kterými později jen nevěřícně kroutî hlavou!
Ale:
Není kouře bez ohýnku,
který v duši zahoří,
kdo střívko dostal do vínko,
z toho báseň vytvoří...

Zoufalý výkřik do ticha,
to starý den již odchází,
nový se vstoupit ostýchá
i když jej půlnoc provází...

Noc hoří černým plamenem,
jejž rosa v trávě nezhasî,
hýčkáme touhu v srdci svém,
vášnivě se nám ohlásí...

Opojný zrodil se v nás cit,
věk žádnou roli nehraje,
jen spolu spojit se a být
na cestě rovnou do ráje!

A jenom déšť teď šepotá
stakatem kapek studených:
Láska je smysl života!
Nepusťte štěstí z rukou svých...

Je cíl, ale nikoli cesta. To, co nazýváme cestou, je váhání! (Franz Kavka)

jo_: A když už jsi v tom, nakoukni i ke mně!

jo_: Ba ne, na počátku Inspirace byla vždy žena! Cherche la fame...
Koikni jen, co jsem v krátké čase spáchal u Tebe v komentech...

človiček: K tomuto mne inspirovalo opětné nahlédnutí do knihy Jarmily Loukotkové "Navzdory básník zpívá!"
Francois Villon neměl v životě vždy na růžích ustláno...A takový básník Špína, se kterým se může setkat v jednom z filmů o krásné markýze Angelice, byl taky nesporně nevšední osobnost...

Krásný počin v novém roce, Milane! Tak ať se daří dál...

človiček: Děkuju za uznání! Bylo to na zadání, jak vidíš v prefixu.
Ale v té době jsem už měl roční trénik z veršotepárny, které se zde zúčastnilo víc lidí, ale asi jen já vydržel až do konce, byť jsem taky občas vynechal. Měl jsi na měsíc zadanou formu, ale povinná slova nová každý týden v pondělí ráno a ve čtvrtek do 17 hod jsi to musel poslat, mohly být tři kousky. Míval jsem i víc a pak psal pod jiným jménem i e-mailem.
Villonská balada mi dala zabrat, tohle je druhá po jedné cvičné na volná slova. Napsal jsem asi ještě jednu na jiná slova...
Tahle byla inspirativní, trochu mne zaskočila ta "prdel", ale vybruslil jsem z toho! Z technických důvodů jsem zrovna tohle neposlal, čehož lituji, protože se mi to docela povedlo.
Hezká forma byl sonet, taky pantun, ale ten byl těžší. Mám tu asi dva. Taky bys to dal!

loner: Díky! Rád si zpívám či broukám a na oblíbené melodie si skládám své texty.

Dívka v modrém: Víš, věci nejsou vždy takové, jaké se zdají být, vnímáme je často zkresleně, protože je právě takové vidět chceme! Negativní emoce bývají silnější a hůře se jich zbavujeme, ale právě proto je o nich lehčí psát, už jejich sdílením si ulevujeme a je lepší mít je hezky před sebou.
Pozitivní emoce nás sice taky mohou přimět ke sdílení, hlavně v podobě očekávání, ale mohou se podobat láhvi otevřené sodovky a zase rychle vyprchat. To platí třeba o zamilovanosti, kdy chceme své štěstí vyzpívat celému světu. Ale ta buď pomine nebo se změní ve skutečnou lásku, která si vystačí sama a nepotřebuje k tomu ovace...
Věřím, že i zahalena v čerň, tu barvu elegance, bys upoutala pozornost a probouzela zalíbení. Nelze ji brát jen jako barvu smutku, lidské symboly se ostatně u různých národů liší i podle situace.
Což ještě za Erbena nebyla i u nás symbolem smutku bílá a perly symbolem šlo? (Viz Vodník a matka, líčící svůj sen: ...bílé šaty, ty smutek tají, v perlách se slzy ukrývají...)
A dnes se šťastná nevěsta vdává v bílém a zdobí ji náhrdelník či čelenka z perel...
To my všemu přikládáme nějaký význam, dobrý či špatný, ale věci se dějí a jejich smysl nám bývá skryt.

Modřinko, vnímáš ten svět moc emotivně, pokud lze soudit z toho, co teď píšeš! Ale časem pochopíš, naučíš se vnímat to hezké a tomu druhému nepřikládat smrtící význam!