Jurty samoty, tam měsíc s vlkem vyje
a strach do duší čenich strká mstivý,
ty jurty smrtelník moudrý nenavštíví,
polární záře jen ukázala mi je

Tam rozum střízlivý vždy nastavuje hřbet
proudům lidskosti, v domnění že mrazí,
netečnost k pravdě co je doprovází,
bludný fantazie duch do temnoty vzlét

V nánosu sazí a mlhavého dýmu
i srdce zatrpklé se rádo chystá k vzpouře
jak holátko, ztracené v okapové rouře
co křikem zoufalým vybočuje z rýmu

Ač sil mu schází do z ledu bušíc stěn
při slunce východu vyrazí bránu jurty,
pak náhle nedůvěry vymeten je dvůr. Ty
nevěříš? Zde most k srdci byl otevřen

ruku dej, roztoč se v jednom kole
nad netečnost ať vzlétneš, ještě výš,
jak tornádo co snopy zvedá z pole,
tak roztoč se, nebo mně nevěříš?

já o tanec dlouho už tě žádám
dle přání barvu mám, je bílá
což svědčí nejlépe tvým vnadám
k rozletu by vrátila se síla

tak ruku dej, první z vstřícných gest,
spusť smutek co po noci tu zbyl,
já Život jsem, již rozevři svou pěst
že nakrátko jsem kdesi zabloudil

..až potkáš malého prince
někde mezi planetami
staneš se jeho květinou

proud slzí již odnes smutku pěnu
a úsměv ať dá očím drahokam,
rád ohlédnu se, počkám na ozvěnu
na šepot, který značí "procítám"

tři slova dej do psaníčka
na ně vsaď jak v ruletě
setři slzu oku s víčka
lhostejnost ať mine tě
:o)

Komedie! Někdy jiná?
Dole tančí Kolombína,
svícím táhle čadí knot
což tragedii připomíná
s lana pak za v molu not
bledý padá Pierot

Byli tam mnozí, ve světaprázdnu
a přišli zpět jak "mistr bín"
k průvodu teď patří bláznů
padlých času do bublin

I opodál je kdesi v dálce
když z krbu náhle dýchne chlad,
to srdce touží po zahálce
a láska věčný cítí hlad
***

Nikdy jsem nebyl dál než v Řecku... Indie je pro mě jiná planeta a její kultura mě neoslovila. Jsem ortodoxní křesťan. Tato báseň, která se příjemně čte a dobře mi zní, dá nahlédnout do moudrosti mně vzdáleného světa.

Nejednou jsem psal "repliku" na báseň, která mě zaujala, vždy trochu jinak, ve svém pojetí, často jako pohled z druhé strany. Snad to autory neuráželo, alespoň jsem se nesetkal s negativní reakcí, spíše naopak...

viděl jsem motýla nad propastí
nepřeletěl
stále se vracel zpět
z obavy, že nedoletí?
že na druhé straně
nebude květina, kterou si zamiloval?
že byl sám?
::
Ve dvou se lépe odlétne...

Jsou chvíle, kdy ožijí všechny barvy duhy...
alespoň pro tu chvíli,
která se promění v báseň

...ze tmy přicházíme na tento svět
a světlo, jímž jsme překvapeni ,
laškuje se tmou ..
Je to příprava na život ve věčném světle
nebo se vrátíme do věčné tmy...?

Vázne hlas a život zdá se chorý
chybí dech i dobrá rada
prázdné jen hledím do amfóry
ta nadějí i sílou rověž strádá
Tak vylét z ní tu beznaděj...
šumote kříděl andělských
mé líce zchlaď a věj, jen věj
ať nevzplanu jak slámy vích
pohledem do prostory
kam času dělívá mě mříž,
teď stranou jděte metafory
jen ty, Lásko, příjdi blíž

Ne, nebuď mě ze sladkého spánku
to sen můj k tobě dolét ozvěnou
ne, nebuď mě, noc má na kahánku
a dobře je mi času za stěnou

Šlépěje až skryje rosa ranní
či závoj prchavé je setře Múzy,
ta temná noc jako křídla vraní
jen pečetí je našich deziluzí

Tak rozmarnou zřít duhu na bublině
chladný jak rampouch padá se střechy,
spáč beze snů ať dumá o své vině
beze slov, lásky, útěchy….

být kavalcem
šeptnu na beránky
v černodvojce by se přiblížili
a vedeni mnou, znalcem,
políbili
tvé nedospánky
:o)

noc osamění,
té zbytečně se lekám
lávka snění
převede mě někam
kde přítomnost zlá není,
příjdi noci, čekám...

... pokoje be plyšáků, bez křížů,
bez sprchových koutů
kde rána nežijí
jen hvězdy
se dělí o svoji
sílu

Jak léta lásky šla, teď čas je utrpení,
to nedůvěry spár tiskne neurvale
čelenku věrnosti, co stvořena je k chvále
a lože bez štěstí jen holé zdobí stěny

..a mimochodem, ten hrníček je krásný...